V Hoření ulici nehoří. Je prostě jen na kopci

Zkuste si název říct v opačném slovosledu, tedy ne ulice Hoření, ale Hoření ulice nebo Hoření Domky a hned vám dojde, že slovo hoření v Hoření ulici nebo v Hořeních Domcích nemá nic společného s procesem hoření. Není to podstatné jméno, nýbrž jméno přídavné a je to prostě varianta přídavného jména horní nebo hořejší. Takže Hoření ulice je prostě ulice někde nahoře, na vyvýšeném místě, na kopci.

Pokud někdo zná třeba Hoření ulici v Ústí nad Labem, ví, že je na kopci a místy je opravdu hodně strmá. Hoření Domky je pak zase název osady u Rokytnice nad Jizerou a tato osada se také nachází ve značně kopcovitém terénu, dokonce u lyžařských sjezdovek a lanovek.

Názvy ulic, obcí, částí obcí nebo osad obsahující přídavné jméno hoření jsou spíš řídké. Ostatně asi i proto byl název Hoření ulice pro našeho tazatele významově neprůhledný. Samozřejmě že mnohem častější jsou místní názvy obsahující podobu horní nebo hořejší.

Kde má slovo „hoření“ původ?

Varianta hoření je ve Slovníku spisovného jazyka českého označena jako knižní. Je doložena hlavně ve starší beletrii, v současné už spíš jen okrajově. Můžeme si dát příklad z Čapkovy Války s mloky, tedy ze třicátých let dvacátého století: Rozsadili se v širokém kruhu a počali zvláštním pohybem kroužit hoření polovinou těla; vypadalo to, jako by tančili.

V současné češtině je běžná podoba horní. Druhý stupeň může být hořejší nebo hornější, přičemž podoba hořejší má často stejný význam jako první stupeň, takže když řekneme třeba podívala se z hořejšího okna, má věta stejný význam jako v případě formulace podívala se z horního okna. Třetí stupeň zní nejhornější nebo nejhořejší, ale to je podoba méně často užívaná.