Ukazovat práci šindeláře mě baví, ale živit bych se tím už nechtěl, říká řemeslník

První začal dělat pro statek Bernard v Královském Poříčí. A chytlo ho to. Pořídil si, tedy většinou si sám vyrobil originální vybavení, nastudoval, co je vše třeba a pustil se do práce. „Asi mi to trvá déle, než kdybych se tím živil celoročně, ale je to funkční ukázka, jak naši předkové používali dostupné materiály, aby si zajistili bydlení,“ říká Krejčí. Dojem z jeho ukázek umocňuje jak víceúčelová pracovní lavice, zvaná dědek, tak kostým a hobliny, které při výrobě šindelů vznikají.

Na pohled vypadá při práci Daniel Krejčí skoro jak z čítanky, taková vesnická romantika. To platí pro ukázky, které předvádí a které ho evidentně baví. Rád o své práci mluví a popisuje ji zájemcům při různých příležitostech.

Tvrdá dřina

Výroba šindelů ale byla kdysi daleko méně romantická. Znamenala tvrdou a vyčerpávající dřinu, především v zimě, kdy bylo třeba naštípat a opracovat tisíce dřevěných prkének, které tvořily základ šindelových střech. Řemeslo má své kořeny ve středověku, kdy se začalo v Čechách šířit zejména v předhusitském období. Zpočátku si lidé vyráběli šindele sami, ale postupně se toto řemeslo rozšířilo především v horských oblastech, kde byl dostatek dřeva.

Šindele byly ceněny především pro svou trvanlivost. Na rozdíl od slaměných došků, které dříve pokrývaly střechy nížinných domů, nabízely dřevěné šindele mnohem větší odolnost. V době vlády Marie Terezie ale začaly platit přísné protipožární předpisy, které šindele považovaly za nevyhovující, a tak postupně začaly mizet.

Dnes se výroba šindelů stává spíše ukázkou historického řemesla než reálným zdrojem obživy. A pro Daniela Krejčího zůstává srdeční záležitostí. „I když je to těžká práce, jako ukázka mě to baví. Ale popravdě řečeno, kdybych se tím měl živit, tak bych asi volil jiný způsob,“ přiznává příležitostný šindelář.