Překvapením výsledky nejsou

17. červen 2002

Kdo vážně a pozorně sledoval dění uvnitř politických stran v posledních čtyřech letech a v posledních týdnech také jejich předvolební kampaně, nemůže být výsledkem parlamentních voleb překvapen, natož zaskočen. Přesto se zdá, že údiv většiny národa hraničí, několik hodin po oznámení nové sestavy sněmovny, se stavem podobným šoku. Jenže.....pokračuje komentář Jiřího Tomáše Blažka.....

...Pravice od roku 98 nejen že nepředvedla nic výrazně liberálního, ale ani konzervativní nezůstala. Konzervativní ve smyslu udržení samostatné síly, tedy té samostatnosti, která je při nakládání s kapitálem podstatnou veličinou. A to může jít o svobodu slova, podnikání, nebo nakládání s tak křehkým kapitálem, jakým je důvěra voličů. Naopak. ODS se uvázala smlouvou s vládnoucími sociálními demokraty a zbytek pravicových stran se postupně tak nezadržitelně koaličně štěpil, až se ve zbylém tandemu doštěpil k propadu velmi smutnému. Komunisté? Jako trpěliví parlamentní diváci se usmívali těm půtkám a smlouvám, aby se dnes smáli už nejen velmi upřímně a nahlas, ale dokonce už s varovně zdviženým, sebevědomým obočím. Ti starší si dozajista připomněli rok 1946 a úsměv Gottwaldovy družiny.

Nelze souhlasit s Václavem Klausem, že pravicové strany svými neustálými výpady proti ODS stáhly do propasti prohry i samy sebe. Sama ODS finišovala kontraproduktivní kampaní k debaklu nevídaným stylem a sám její lídr tvrdil muziku zbytečně agresivně. Chce se povědět, že strana, jejíž (považte!) místopředseda Ivan Langer říká zcela vážně večer po prvním dnu voleb na kameru, že i fotbal se hraje devadesát minut a zvrat je možný vždycky, si vítězství ani nezaslouží. A připomeňme, že právě Langer prohrál v Olomouci dokonce s kandidátem KSČM. I zde a i tak je nutné hledat příčiny porážky, nikoliv snad v ostatních.

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR

Václav Klaus pravděpodobně přehlédl, a to by se tak zkušenému politikovi opravdu nemělo stát, že k volbám přišly čtyři nové ročníky mladých voličů. Studentů a lidí disponující takovou sumou internetových a ostatních informací, o jaké se jejich předchůdcům nesnilo. Navíc lidí, opět důležitý moment, nemajících v dospělosti osobní prožitek totality a revoluce. Lidí svébytných a tak není důvod k údivu, že takto svobodomyslní voliči dali právě nezávislým a ostatním neparlamentním stranám patnáct, někde však přes dvacet procent hlasů. Na protest proti disciplínám partajních sekretariátů, na protest proti kolektivnímu papouškování předsedy. Opět je to možné klasifikovat různě, ale i zde ODS selhala samostatně, protože nedokázala právě tyto čtyři ročníky prvovoličů oslovit a přesvědčit. Ono mobilizační divadlo, částečně snad pochopitelné pro střední a starší generaci, brali mladí suveréni někde s úsměvem, jinde už jako falešně přehrávané. Neprávem, řekne někdo, ale žehrat takto na nepochopení je zpozdilým a dětinským brekem.

Česká pravice jistě má v budoucnosti šanci, ale musí to být pravice už jiná. Mladá, nezatěžkaná osobními spory a skandály, věcná, konzervativní, ale pružná. Důvěryhodná. Zůstane-li stejná jako dosud, bude její příští prohra skutečnou katastrofou. Zatím do propasti pouze nahlédla, protože demokracie zůstala, díky přesvědčivému vítězství ČSSD, v našem státě zachována. Nahlédli jsme tam my všichni a bude i na nás, přesvědčit za čtyři roky oněch dvaačtyřicet procent nevoličů, kteří umožnili skutečně šokující zisk komunistům, aby volili skutečnou demokracii. Získat nevoliče a nové voliče. Není to tak složitý klíč a rozhodně je to snazší, než kamuflovat porážku nesmyslnými argumenty.

Spustit audio