Úmrlčí prkna byla pro naše předky nezbytnou součástí domácnosti
V dřívějších časech lidé běžně umírali doma a rodiny musely být na možnou smrt připraveny. Třeba tak, že v každé chalupě bývala přichystána úmrlčí prkna.
Úmrlčí prkna jsou dodnes součástí šumavské krajiny, i když už původnímu praktickému účelu neslouží. Jsou jen vzpomínkou. Zvyk stavění a používání umrlčích prken německy Totenbretter (totnbretr) přinesli na Šumavu němečtí kolonisté.
Prkna byla praktickou věcí, která patřila do každé domácnosti podobně, jako třeba hrnec, židle nebo stůl. Smrt byla součástí každé rodiny, každé šumavské chalupy v průběhu celého roku. I v mrazivých a tuhých zimách umírali lidé, možná více, než v jiném ročním období. A pohřbívat do země se nedalo. V tu chvíli přišlo na scénu umrlčí prkno. Příbuzní nebožtíka umístili na dřevěné opracované prkno, které už bývalo vyzdobené. Zatlačili mu oči, oblékli ho do svátečního oděvu. Zkřížili mu ruce, svázali je růžencem a tělo většinou ještě obalili do lněného plátna. Nebožtíka na prkně umístili do chladné místnosti – do sklepení nebo do domácí kaple a to tak aby hlava mířila ke dveřím. U nohou byla zapálena svíce, která nesměla uhasnout. Nebožtík takto na svém prkně setrvával s rodinou pod jednou střechou klidně i několik měsíců, dokud se neoteplilo a nebylo možné tělo uložit do hrobu. Umrlčí prkno posléze sloužilo jako náhrobek. Vyrylo se do něj jméno zemřelého s datem jeho narození a smrti. Po té bylo zaraženo do země na různých místech - buď poblíž rodného statku, kde nebožtík skonal, pod stromem, u kostela na hřbitově, ve volné krajině, na křižovatce či rozcestí.
Úmrlčí prkna přitom byla nedotknutelná. Málokdo se odvážil je ze země vytrhnout a použít je jako palivo do kamen nebo materiál pro výrobu nábytku. Dodnes je tak najdeme na celém území Šumavy. Za každým se skrývá lidský příběh, příběh rodiny. Jeden z těch nejsilnějších je vyryt do pěti úmrlčích prken stojících u kapličky sv. Martina na bývalých Zadních Paštích, které spojuje příjmení Scheinost. Na prvním je jméno Agnes, která zemřela 1. listopadu roku 1918 v nedožitých 24 letech. O dva dny později šestadvacetiletý Ignaz a Franz Karl, kterému bylo pouhých 32 let. 4. listopadu zesnul v 27 letech Herman a stejně mladá Rosa, manželka Franze Karla. Všichni zemřeli na španělskou chřipku. Bohužel nebyli jediní. Stejně jako po celém světě i na Šumavě jí podlehly stovky, možná tisíce lidí. Na Zadních Paštích, díky obnovovaným úmrlčím prknům, se na tyto oběti nezapomíná.
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
