Turistická chata u Pramenů Vltavy existovala jen 30 let. V roce 1953 byla pro svůj dezolátní stav zbourána
Prameny Vltavy patří mezi nejnavštěvovanější cíle v Národním parku Šumava. Návštěvníci sem láká především symbolický pramen naší národní řeky a také les, který je jedním z dochovaných šumavských pralesů. Turisticky atraktivní byly Prameny Vltavy už na konci 19. století. A před sto lety tu turisté postavili chatu, která zpočátku přinášela radost, ale následně lidské utrpení.
Určitý druh turistické infrastruktury na Pramenech Vltavy je znám už z druhé poloviny 19. století. V turistickém průvodci z roku 1896 se píše: „Balzhütte, jest to dřevěný domek, u něhož jsou stoly a lavice. Odtud asi 200 kroků jest pramen Vltavy, který vyvěrá v malé prohlubni ve výši 1 172 metrů a zove se také Schwarz-Bach.“
O čtvrtstoletí později v roce 1922 se začalo se stavbou chaty. Její slavnostní otevření probíhalo čtyři dny, od 28. června až do 1. července roku 1923. Tímto se stala chata na Pramenech Vltavy první turistickou chatou v tak odlehlém území Šumavy. Hned od začátku provozu zde mohlo přenocovat až 45 turistů. Po 10 letech provozu přišla první větší oprava střechy, podlah a vnitřního schodiště. V turistickém průvodci z roku 1938 je možné se o chatě na Pramenech Vltavy dočíst: „8 pokojů se 17 lůžky, 2 společné noclehárny se 14 lůžky. Je otevřena po celý rok, motorová vozidla až k chatě.“
Tato informace o chatě na Pramenech Vltavy byla však tou poslední pozitivní, v celé její krátké historii. V tomto roce, po záboru Sudet Německem, provoz v turistickém zařízení utichl, aby se sem život vrátil za necelé tři roky. Takový život byl ale hodně tragický a asi by bylo lepší, kdyby nebyl. V roce 1942 tu byl totiž zřízen zajatecký tábor, ve kterém byla uvězněna stovka převážně sovětských zajatců. Chata byla přestavěna - do oken přibyly mříže obmotané ostnatým drátem, okolo ní vyrostl až čtyři metry vysoký dřevěný plot, rovněž popnutý ostnatým drátem.
Vězni byli nuceni těžit dřevo v těžce dostupných místech, pomáhali na polích na Knížecích Pláních a na Bučině. Uvnitř tábora pak pravděpodobně prožívali peklo. Američané, kteří tábor v roce 1945 osvobodili, tu našli skupinu asi 70 zubožených zajatců. Dále byly nalezeny u chaty na smrku stopy po zednických skobách. Smrk stál asi 3 metry od tábora a byl obtočen ostnatým drátem. Nacisté ho pravděpodobně používali k mučení a následnému věšení zajatců, kteří se provinili proti řádu tábora.
Po skončení války chata opět osiřela. Turistický ruch se do ní už oficiálně nevrátil. Ještě v roce 1948 zde komunisté umístili pomník sovětským zajatcům, a to bylo na dalších více než 40 let to poslední, co zde bylo vybudováno. Od té doby byly Prameny Vltavy turistům nepřístupné. Mohli sem pouze příslušníci pohraniční stráže a politicky spolehlivé osoby. Samotnou chatu, která byla už na začátku 50. let v dezolátním stavu, pak čekal definitivní osud – demolice. Stalo se tak v roce 1953, přesně po 30 letech od jejího slavnostního otevření.
Turisté se k Pramenům Vltavy opět dostali až v roce 1990. V průběhu 90. let a po roce 2000 pak byl opraven symbolický pramen Vltavy, odstraněn památník sovětským zajatcům a na části původních základů vybudován přístřešek s dřevěnými lavicemi a stoly. Prameny Vltavy se tak vrátily do původních dob počátku rozvoje turistiky tak, jak po tom mnozí milovníci volají. „Balzhütte, jest to dřevěný domek, u něhož jsou stoly a lavice. Odtud asi 200 kroků jest pramen Vltavy, který vyvěrá v malé prohlubni ve výši 1 172 metrů a zove se také Schwarz-Bach.“
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
