Tapety

22. leden 2004

Docela nedávno jsem se zde zaplétal do úvah o tom, jak je lidem těžké hledat sama sebe v sobě, resp. jak to může být nepříjemné a jak se tak lidé utíkají k jiným aktivitám, aby na sebe měli čas. A za pár dní vyšla v tisku zpráva o tom, že jakési dvě ženy začaly navrhovat a nechat vyrábět tapety pro osamělé, tapety s někým. I toto hovoří ve prospěch mé úvahy, že člověk se bojí být sám... Tak začíná fejeton Jiřího Tomáše Blažka, ve kterém autor uvažuje nad tím, jak lze bojovat se samotou...

... On i Sokrates, a ten se svým myšlením uměl zacházet, potřeboval posluchače a Xantipa mu hlavně za to nadávala, že je pořád pryč, u svých studentů a přátel. Ti dva prý doma trénovali a Xantipa byla filozofův první oponent, nejhlubší zrcadlo. Možná právě proto její muž tak často odcházel, možná se však i Xantipě tolik stýskalo po jeho přítomnosti, protože chtěla si s ním povídat, ale hlavně, nebýt sama. Kdyby ale tehdy existovaly tapety s obrazem někoho blízkého, měla by Xantipa doma na stěně Sokrata? Prý byla nesnesitelná, avšak měli se určitě rádi. Ona to se Sokratem také neměla jednoduché.

mladý pár

Dnes je tedy možné vylepit někoho blízkého do kuchyně v životní velikosti na zeď, třeba jak vaří, nebo jí, na stěnu obýváku pak někoho čtoucího, či sledujícího televizi. Může být i v ložnici na zdi, někdo milý, zde ovšem ležící a spící, i když poloha není podmínkou. Představil jsem si tu situaci, že bych se rozhodoval pro někoho u mě nalepeného, kdybych byl sám. Abych pravdu řekl, nejsem si jistý, že je na světě někdo, koho bych dlouhodobě snesl v jedné pozici za zády nebo před očima. Tapeta se totiž dívá. A pořád stejně se dívá, až do příštího malování pořád stejný kukuč. Šlo by to řešit metodou závěsů, jakýchsi rolet s různými lidmi; jeden večer žena, druhý den kamarádi v restauraci, jindy, a to se vracím ke svému někdejšímu návrhu, by mohla být na zdi Šumava a já proti ní na rotopedu. Neohrožují vás auta a vy nepřekážíte jim v tomhle nastavení cyklosportu.

Jenže. Můžete tapety měnit jak často chcete, něco tady vadí. Strnulost, asi. To už jsou lepší fotky, video, nebo. Paměť. Ta je nejlepší a také jaksi nejpohyblivější. Momentky i celé sekvence jdou přehrávat rychleji, celé kazety s příběhy nemusíte měnit v nějakém přístroji, měníte si je podle přání. Že vám naskakují i nepříjemné obrázky? Ale to vám budou naskakovat i na té tapetě s někým rozesmátým. O vlastní samotě a společnosti si rozhodujeme sami. Vědomě i podvědomě. Tapety na stěnách vědomí máme univerzální, ale děj uprostřed těch obýváků a ložnic a kuchyní řídí jiní režiséři, než výrobci tapet. Nemáme to snadné, ani ten Sokrates to neměl. I on utíkal z obrazu do obrazu. Ale i když víc o tom věděl, o tom přesouvání dekorací, věděl jistě, že v tapetách to vážně není, naše samota. Souvědomí - tak se jmenuje přehrávač výkonnější než DVD. Obrázky blízkých i vzdálených tam drží lépe než papír na panelu a je to krásná hra. Ty tapety se sice prodávají dobře, ale na vlastní produkci vlastních obrázků nemají a nikdy mít nebudou. Což je dobrá zpráva.

žena
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.