Po amerických vojácích jsem našla velký poklad, který mě provázel celým životem. Tak si připomíná Vlasta Kaiserová setkání s americkým vojákem

Náš dům stál přímo u silnice, nedaleko fotbalového hřiště. Na konci války v roce 1945 bylo na tomto hřišti plno americké vojenské techniky a vojáků. Často kolem nás jezdila vojenská auta.

S bratrem jsme vojákům neustále mávali, a tak se stalo, že vojenské nákladní auto zastavilo, voják nás vysadil do auta a objeli s námi celou Kdyni. Voják mně pořád hladil mé tmavé kudrnaté vlasy, něco nám říkal, ale my jsme mu vůbec nerozuměli. Když jsme se vrátili a přijeli znovu před náš dům, tak na rozloučenou mně darovali velkou plechovou nádobu čokoládových bonbonů a bratr dostal foukací harmoniku. Měli jsme oba velkou radost. Cukroví v té době nám bylo velmi vzácné.

Druhý den nás maminka vzala do města na nákup, abychom se ještě podívali na americká auta a vojáky, ale bohužel, už tam nikdo nebyl, ani na hřišti, vše odjelo. Bylo nám to moc líto.

Další den nás tatínek poslal na hřiště, abychom posbírali špačky od cigaret. Kromě špačků jsem našla velký poklad - zlatý prstýnek s monogramem. Protože mně byl moc velký, tak mi jej rodiče uschovali až do mých 16 let. Nechala jsem si pak na něj dát svůj monogram. Tento prstýnek mě provázel celé mé mládí až do dnešních dnů. Vždy to byla moc hezká vzpomínka na americkou armádu. Teď ke stáru jsem prstýnek i s jeho příběhem věnovala mému synovi.