Kateřina Dobrovolná: Zombie apokalypsa

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Závislost na televizi (ilustrační foto)

O přechodu na tzv. DVB-T2 a o tom, co by se mohlo stát, kdybychom se této hromadné akce neúčastnili, se ve svém fejetonu zamyslela Kateřina Dobrovolná.

Únor – měsíc, kdy by dle pranostik měla sílit pole, kdy si lidé hromadně dávají pauzu od alkoholu a drží tzv. suchý únor, a také období, kdy se povětšinou ukazují naše novoroční předsevzetí za nesplnitelná a bývají mnohdy odsunuta na příští rok. Letos si však více spojuji s tímto zimním měsícem něco úplně jiného, a to změnu v televizním vysílání a přechod na tzv. DVB-T2. Mohla bych se tu sáhodlouze rozpovídat o tom, co že to vlastně je, ale myslím si, že nemusím. Každý totiž díky mediální masáži ví, oč jde. A pokud to nevíte – věřte, nebo ne – jste šťastný člověk.

Obdobnou změnu v televizním vysílání jsme tu měli docela nedávno. Nevzpomínám si však, že by kolem ní byl takový humbuk, jaký je teď. Snad každý den se na mne valí, ať už z televize, či z tištěných médií, zpráva, informace, či dokonce rozkaz týkající se této změny. „Přejděte na DVB-T2 pohodlně a bez stresu!“, hlásá jedna z mnoha televizních reklam. A co když přejít nechci? Co když mi vyhovuje to, že se blíží konec čehosi, po čem bude už jen tma a ticho?

Přemýšlejme o tom, u čeho strávíme náš drahocenný čas

Lehká, řekněme až hysterie, kolem přechodu na nový druh vysílání ve mně tak trochu vyvolává pocit, jako by média chtěla, abychom ani na chviličku nezůstali bez jejich vlivu. Samozřejmě – z marketingového hlediska to chápu, ale… Abyste rozuměli – ona hysterie dle mě nepochází od nás, běžných spotřebitelů, nýbrž ze stran samotných médií. Jako by média měla za úkol nedopustit ani na chvíli minutu ticha. Mohlo by se pro ně totiž stát něco strašného – lidé by mohli v tom tichu začít přemýšlet.

Ono by nás mohlo totiž napadnout, že tu televizi vlastně vůbec nepotřebujeme. Anebo ano – dobře, chceme mít doma televizi, ale chceme si vybrat kvalitní pořad, na který se budeme dívat a u kterého strávíme náš drahocenný čas. První i druhá varianta se pro mnoho televizních stanic rovná rozsudku smrti.

Dnes už si často nedovedeme povídat s naším vlastním JÁ, ale ani s našimi blízkými

Vezměme si, že dnes, i když si to mnohdy ani neuvědomujeme, jsou kolem nás neustále nějaké zvuky – neustále někde hraje hudba, slýcháme zvuky rušné ulice, které nás nutí být neustále ve střehu, tu nás může srazit sanitka, tu tramvaj… Není mnoho míst, kde by bylo naprosté ticho. A tam, kde je, nám to po chvíli začne připadat divné. Dalo by se říct „něco tu nehraje“, a to doslova. Vzpomeňme si, když nám doma nejde elektřina. Najednou nevíme, co si počít. Jsme většinou jako paralyzovaní. Nejen, že jsme bez elektřiny často zcela nahraní, ale to ticho… to ticho… Někdy zpočátku příjemný klid v nás totiž stejně po čase začne vyvolávat pocit, že by měl snad někdo promluvit. Ano, tím někým jste vy. V tichu je totiž konečně čas na niterné přemýšlení a zde nás dožene vlastní JÁ, které si s námi chce povídat. A to mnohé z nás děsí, protože na to nejsme zvyklí a sami se sebou si povídat často už ani neumíme. A mnohdy si už nedovedeme povídat ani s našimi bližními.

Zatím ještě nejsme chodící mrtvoly bez vůle

Během letošní zimy si tedy připadám jako v jakémsi filmu o zombie apokalypse, kdy pokud si nepořídím novou televizi nebo set top box, dojde k nějaké strašlivé katastrofě neslučitelné s dosavadním způsobem našeho života na zemi.

Mimochodem – lidé na ulicích nosící roušky přes obličej, aby nechytili koronavirus, mě v tomto pocitu ještě více utvrzují, ale to už je jiný příběh. Ale nebojte se, ať už se rozhodnete jakkoliv – ať už patříte mezi dnes moderní jedince, kteří doma nemají televizi (a třeba ani tu elektřinu), nebo máte doma televizor v každé místnosti a usínáte a budíte se s ním – je to jen vaše volba.

Já sama samozřejmě televizi mám a například při žehlení je to výborná kulisa. Jde mi o to, nenechat si nikým rozkazovat, co máme a nemáme dělat. My přece zatím ještě nejsme chodící mrtvoly bez vůle a názoru, tak se nebojme – pro některé z nás – zkusit něco nového – ticho, v němž si uvědomíme, co chceme či nechceme slýchat a vídat v našich domovech.

Televize mi z nějakého důvodu zatím ještě běží, ale prý už to nebude dlouho trvat, a vysílání DVB-T skončí. Jsem zvědavá, jak dlouho vydržím dialogy sama se sebou a s mým bezprostředním okolím a co se stane potom – půjdete do toho se mnou? Ale teď už musím končit, za chvíli mi dávají můj oblíbený seriál.