Tomáš Bernhardt: Hlahol plzeňský

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Příležitostné alegorické stavby, vlajkosláva, hudba a průvody, byť méně nákladné, tvořily kulisu mnoha dalších oslav; zde například při svěcení praporu Hlaholu v roce 1893

Hlahol plzeňský je tématem nadcházející výstavy Západočeského muzea v Plzni. Výstava se věnuje prvním padesáti letům fungování tohoto pěveckého spolku. Při této příležitosti si přichystal publicista Tomáš Bernhardt malé ohlédnutí za působením tohoto spolku.

Už jsem vám, myslím, docela dlouho nevykládal, jak pozoruhodné období bylo 19. století. Jako každý rok touhle dobou, i letos mne k tomu inspiruje právě začínající festival Smetanovské dny a s ním spojený další ročník Plzeňských sympozií k problematice 19. století. Ta se zabývají vždy nějakou zajímavou stránkou těch časů, které jsou sice už dávno pryč, ale zároveň pořád nějak ovlivňují i naši současnost, ačkoli si to většinou neuvědomujeme.

Po různých, často velmi vážných tématech tu máme letos téma doslova uvolněnější, totiž volný čas. Ano, právě v 19. století se začal volný čas šířit společností, která na to reagovala tak, že se vrhla na zakládání spolků, sportování, turistiku a mj. i sborový zpěv.

Zažité představy o pěveckém spolku se pokusí změnit nadcházející výstava

Proč zdůrazňuji právě tohle? Slyšeli jste někdy o pěveckém spolku Hlahol plzeňský? Skoro bych řekl, že mnozí z vás ano, ale jestlipak si pod tím představíte i něco jiného než několik řad sošně stojících pánů v černých fracích a dam ve večerních róbách? Jak všichni třímají desky s notami, tváří se nesmírně vážně a zpívají nějakou vznešenou píseň? Trefil jsem se? Tak právě touhle zažitou představou by ráda trochu otřásla výstava připravená Západočeským muzeem, která se věnuje prvním padesáti letům trvání plzeňského Hlaholu a otevírá se právě tento víkend.

Hlahol v Plzni vznikl na přelomu let 1862 a 1863. Pár měsíců před tím tu vznikl jiný velký spolek, Měšťanská beseda. A pár měsíců po něm zase plzeňská jednota Sokola. Spousta sokolíků ovšem zároveň zpívala v Hlaholu, který se scházel v prostorách Měšťanské besedy. Představuji si, jaká ta 60. léta 19. století musela být převratná a úchvatná doba. Tedy pokud jste byli zdraví a alespoň trochu při penězích, což ale svým způsobem platí o každé době.

Stovky účastníků výletů na Bolevec volali Na zdar!

Krátce před tím konečně povolil rakouský absolutismus a najednou začalo být snazší sdružovat se do spolků. Každý chtěl dělat všechno, cvičit tělo i hlas, bavit se i podnikat. Být ve spolku patřilo k dobrému tónu, a tak v Hlaholu najdeme vedle živnostníků, obchodníků a úředníků také purkmistry, arciděkany, učitele a profesory, ale také třeba strojníky, když uměli dobře zpívat. Pěvců přibývalo, kolem roku 1890 jich bylo celkem na dvě stovky, mužů i žen.

V téhle horečné atmosféře se stírala hranice mezi vážnou prací a zábavou. Členové spolku i sboru se dokázali rozveselit při bujaré zábavě, ale zároveň i vystřihnout Verdiho Requiem, a to jen dva roky po jeho světové premiéře.

Od samého začátku pořádali výlety, ale to byla zase zábava jen z části a z části tak trochu vážně míněná národ povzbuzující akce. Počty účastníků šly do stovek a výlet do Bolevce dokonce vycházel ulicí vyzdobenou prapory a slavobránou. Volalo se Na zdar! V cíli sokolíci cvičili, Hlahol zapěl a pak se tancovalo a veselilo.

Sbor přivezl z Paříže první cenu

Ale nejen zábavou živ je Hlahol, také zkouškami a veřejnými vystoupeními. A tady si plzeňský soubor troufal stále víc. Na Dvořákovu Stabat Mater si za dirigentský pultík pozval samotného autora. Ten byl tím, co slyšel, tak potěšen, že souboru svěřil ke světové premiéře svou kantátu Svatební košile. A že není důvodu stavět si malé cíle, utvořila se ke konci století v Hlaholu skupina nejlepších pěvců, která se připravovala na soutěž konanou roku 1900 v rámci světové výstavy v Paříži. Sbor tam skutečně odjel – a přivezl první cenu. Hlahol v té době příležitostně spolupracoval snad s každým, kdo v soudobé české hudbě něco znamenal – Janáček, Novák, Nedbal, Foerster, Česká filharmonie…

To vše by ale zas naopak nebylo myslitelné bez pěstování družné pospolitosti. Musíte se na spoluzkoušející těšit, jinak vás nebude bavit chodit na zkoušky a trávit tam čas při intonačních cvičeních. Výstava se proto snaží zachytit obojí – jak úspěchy, tak i tu pospolitost a osudy alespoň několika z toho množství lidí, kteří Hlaholem během prvních 50 let jeho existence prošlo. A také co takový spolek pro Plzeň znamenal. Může to být inspirativní i dnes, nemyslíte? V konkurenci velkých médií a hudebního průmyslu už to nebude taková senzace, ale tvořit a radovat se z pospolitosti, to jde přece v každé době, ne?