Nabídku do plzeňského divadla dostal Jiří Pokorný při procházce na Petříně

Na starosti má tým asi 50 lidí. „V plném stavu je to 30 tanečníků a tanečnic, dále jsou to baletní mistři a asistent, tajemník baletu, korepetitorka a máme také praktikanty. To jsou tanečníci, kteří skončili akademie, konzervatoře a třeba ještě nesehnali angažmá, tak jsou u nás tzv. na praxi, a těch je tak do deseti,“ vyjmenovává.

Do Plzně přišel Jiří Pokorný z Národního divadla. Procházel se v květnu po operaci kolene po Petříně. „Po dlouhé kariéře prvního sólisty v Praze v Národním divadle jsem byl na nuceném odpočinku a vlastně jsem si užíval, že mám konečně volno. Přišel telefonát, zda bych vůbec uvažoval o šéfování v Plzni. Musel jsem se rozhodnout rychle. Nevěděl jsem, jak se bude chovat moje koleno, ale věděl jsem, že chci zůstat u divadla. Nepočítal jsem s tím, bylo více kandidátů, nakonec jsem byl v ČR nejmladším šéfem,“ popisuje svůj nástup do funkce, na kterém se dohodl s tehdejším ředitelem Janem Burianem.

Vojnu absolvoval Jiří Pokorný v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Ačkoli byl vojínem, byl zván do plzeňského divadla jako host a dostával volno. „Po zkoušce jsem tady zůstával, diskutovali jsme v divadelním klubu hluboko do noci a do rána jsem se musel vrátit do kasáren na Pohořelec. Jezdil jsem stopem a v noci se vkrádal do kasáren. Jednou mě i vyhmátli, měl jsem strach, že půjdu za trest do kuchyně nebo do vězení. Ale ten trest byl daleko horší, zakázali mi hostovat. Musela by se ale rušit představení a zasáhl tehdejší ředitel Mojmír Weimann, tak mě zase pustili,“ vypráví s úsměvem Jiří Pokorný.

Má tři syny. Dvacetiletý Kristián tančí ve Vídeňské státní opeře, Valentýn studuje na pražské herecké konzervatoři, z druhého manželství má ještě 2,5letého Sebastiana.

Poslechněte si také povídání o tom, jak tanečníci trénují, jak se udržují v kondici a jakou mají životosprávu. Zajímavé je i srovnání Národního divadla s tím plzeňským.