Na jámu jdeme s lopatou. Na důlek ji nepotřebujeme

Rozdíl je především ve velikosti a z této významové diference vyplývají potom rozdíly v užití. Slovník spisovné češtiny vymezuje jámu jako 1. větší prohlubeň (zprav. v zemi): hluboká jáma; vykopat jámu; spadnout do jámy; montážní jáma (pro opravu vozidel zespodu); stavební jáma (pro sklep a základy stavby), 2. význam je šachta, tedy těžební jáma.

Podíváme-li se do českého národního korpusu, pak se jáma nejčastěji vyskytuje v beletrii a nejčastější spojení je hrobová, vlčí, lví nebo těžební jáma. Vidíme, že je časté přenesené užití, hlavně ve frazémech nebo v názvech uměleckých děl. Např. frazém být v jámě lvové nebo kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, připomínáme si také román Edgara Allana Poea Jáma a kyvadlo nebo román Jarmily Glazarové Vlčí jáma nebo jeho výbornou filmovou adaptaci. Naši předkové ještě užívali pořekadlo: kdo v té jámě sedá, jiného tam hledá s významem o jiném člověku soudíme podle sebe.

Důlek je na cvrnkání kuliček

Akademický slovník současné češtiny definuje důlek jako přirozeně nebo uměle vytvořenou menší prohloubenina, jamka, dolík a dokládá je příklady jako: oční důlek; Patou vyhloubil v zemi mělký důlek. Do důlků cvrnkali kuličky. Vyseděl jsem si důlek na gauči. Do mouky uděláme důlek a do něj rozklepneme vajíčko. Připomeňme také frazémy: málem mu vypadly oči z důlků nebo lezou mu oči z důlků.

Co tedy uděláme, sázíme-li strom? Jednoznačně jámu, s důlkem bychom nevystačili. Potřebujeme velkou prohlubeň. Ze slovníkových definic také vyplývá, že důlek můžeme udělat bez nářadí, tedy vyhloubit jej rukou, např. v mouce, nebo nohou v zemi. Jámu obvykle hloubíme pomocí lopaty.