Irena Vítovcová, zakladatelka ProCitu: Měli jsme se synem moc těžkých období
2. duben je Světovým dnem porozumění autismu. Plzeňský ProCit pořádá den otevřených dveří, radnice a divadlo se zbarví do modra. Český rozhlas Plzeň pozval do vysílání speciální pedagožku Nikol Sikorovou a matku autistického chlapce Irenu Vítovcovou.
Nikol Sikorová vystudovala speciální pedagogiku na Masarykově univerzitě v Brně. Během studií pracovala jako osobní asistentka u dětí s autismem a nyní je její profesní život spojen s občanským sdružením ProCit. „Věnuji se primárně individuálním a skupinovým nácvikům sociálních dovedností. A když rodiče dostanou diagnózu nebo podezření, že by jejich dítě mohlo být na spektru, jdou za mnou a já jim odpovím na všechny otázky, případně nabídnu odbornou podporu,“ popisuje. Práce s dětmi ji nabíjí. „Strašně moc mě to baví. Vysávají mě ovšem lidské osudy, které mi maminky i ostatní členové rodiny vyprávějí. Často si to beru domů, je to náročné,“ svěřuje se Nikol Sikorová.
Irena Vítovcová, zakladatelka ProCitu, má autistického syna. Bude mu dvacet let, má nejtěžší formu postižení. „On je takový medvídek. Měli jsme moc těžkých období v jeho dospívání, ale po hormonální proměně, po pubertě, se ustálil v mladého, takového hodného, spíš introvertního muže s duší dítěte, protože mentálně je ve vývoji na třech až pěti letech,“ vypráví.
Se synem chodí od malička ke stejné kadeřnici, ke stejnému stomatologovi. „U zubaře je vždycky lékař, tři sestry a já. A to už je mu dvacet. Matyáš má nejtěžší formu autismu a nemluví. Nemůžete mu to vysvětlit nebo ho dopředu připravit, ale dá se s tím pracovat. Všechno musí být pravidelné, pořád se opakující místa a situace, které ho hodí do jistoty a není potom vykolejený,“ dodává Irena Vítovcová.
Poslechněte si celý rozhovor a dozvíte se, jak se daří dětem s autismem ve škole, jak mají rády tablety a proč jim to třeba nejde na počítači.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
