Zimní starosti a radosti našich předků
Zimní období bývalo v minulosti pro obyvatele venkovských oblastí dobou odpočinku po náročných hospodářských pracích, ale ani v tuto dobu lidé nezaháleli. Při světle loučí nebo petrolejových lamp bylo v mnohdy stísněných světnicích opravdu živo.
Atmosféru zimních večerů na selských statcích zachytil na přelomu 20. a 30. let 20. století řídící učitel Blažej Bušek z Bílova u Kralovic, jeho zápisky jsou dochované ve sbírkách Národopisného muzea Plzeňska: „Jakmile skončily těžší práce hospodářské a nastaly delší večery, začal hospodář ihned pracovati ve světnici. Byly to radostné večery, chvíle zapomnění na denní trampoty, na tíhu roboty a na různé starosti rodinné. Proto všichni konali práce tyto rádi, ať již staří či mladí, sedláci i podruzi, synkové selští i pacholci. Pracovalo se nejpozději do 9 hodin v noci, načež šli všichni spát.“
Dětské radosti a hry
Kromě nejrůznějšího hospodářského nářadí (dřevěných a kožených součástek zemědělských strojů a drobných užitkových předmětů) se po večerech zhotovovaly také dětské sáňky, houpací koně, kolébky, dětské vozíky, panenky, postýlky pro panenky a další hračky. Proto se děti na tohle období těšily nejvíce. Po zemi se navíc válela spousta špalíků, třísek, kůra a hoblinky, které se také dobře hodily dětem na hraní a stavění, než maminka stačila vše uklidit.
V zimě i děti přesouvaly své hry do tepla stodol a světnic. Jednu z takových her nazvanou „Nač se sláma potřebuje“ zaznamenal v roce 1925 František Kraus z Doudlevec. „Vůdce hry ptá se jednoho účastníka po druhém: "Nač se sláma potřebuje?" Tázaný odpoví třeba: "na víchy". Řekl-li něco, co již bylo před ním vysloveno, musil dáti "fant". Když už nikdo nic nového nevěděl a hra počala váznout, vyplácely se fanty. Jeden k tomu zvolený ustanovoval výplaty. Bylo to např.: křičet pod komínem. Ten musel jít do kuchyně a volat pod komínem: "Já jsem pod komínem". To třikrát. Nebo kokrhat pod stolem. Vlezl pod stůl a zakokrhal třikrát kokyryhýč, já jsem chytrej pod stolem". Na to mu bylo odpovězeno: "Kdybys byl chytrej, tak bys tam nelez"!
Pořádná zásoba březových košťat
Mezi nejběžnější a také nejpotřebnější předměty denní potřeby, které si zpravidla hospodáři zhotovovali v zimních měsících sami, patřila březová košťata. V domácnosti se jich spotřebovalo mnoho. Proto jich také musel hospodář nadělat v zimě dostatečnou zásobu. Hospodyně uchovávaly košťata na půdě nebo na sýpce v suchu, aby nepuchřela. Koště se opotřebovalo asi za 14 dní nebo za měsíc. Opotřebovaným se pak zametalo ještě ve chlévě. Říkalo se mu "škrabavé" koště. Když i "škrabavé" koště vysloužilo, posloužilo ještě v ohništi. Ze starých košťat také přadleny vybíraly "háčky" k vřetenům na kolovratech. Zkrátka vše našlo upotřebení… Doklady o způsobu života našich předků jsou dodnes nejen v zápisech uložené ve sbírkách Národopisného muzea Plzeňska.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
![hurvinek.jpg hurvinek.jpg](https://vary.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_3x2_mobile/public/images/4c83e43279b642121b870ce888c62be8.jpg?itok=5JPOJ2vm)
![](https://vary.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_1x1_mobile/public/images/c61cb9fdb5b8bd1e1a6d06ebcb7110e7.jpg?itok=4Fwwcnre)
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka