Vítejte ve světě opětovného zlidštění!

Jak se to pozná? Na poučkách na manažerských školeních. Ještě před dvěma lety vám vaši školitelé předkládali zaručený recept, jak býti úspěšným manažerem: kde má v kanceláři stát váš stůl, jak za ním máte sedět, jak se máte tvářit, jak máte jednat s podřízeným, aby on vždy věděl, že je váš podřízený, a jak naopak máte jednat s nadřízeným, aby si nebyl jist dne ani hodiny, kdy vy obsadíte jeho židli. Bez citu a emocí, vždy pevně a rozhodně.

čtenář, úředník

Dnes titíž školitelé přicházejí s nečekaným objevem: zatímco racionální polovina našeho mozku je téměř vyčerpaná, jeho emocionální sféra zůstává nevyužita a nabízí nečekané možnosti. Emotivní vzplanutí naopak mohou vám naznačit cestu, bez níž s pouhým rozumem jen tápete v temnotách. Dobrý manažer pozná už citem, nejen kam si má postavit stůl, ale také jak se má za ním chovat. A nepracuje kvůli funkci, nýbrž funkci má kvůli práci.

Na to našim školitelům stačily pouhé dva roky. Z toho spíše emotivně než rozumem odvozuji, že za takové dva, tři, čtyři roky také naši politici dojdou k výsostnějšímu chápání prezidentské milosti. A nebudou požadovat, aby udělení milosti prezidenta republiky musela předcházela dohoda s mocí výkonnou: s premiérem a ministrem spravedlnosti. Takový požadavek totiž ve skutečnosti znamená znovu se vydat na tutéž cestu, po které s koulí na noze se normálně a racionálně vleče soudní moc. Zdlouhavá cesta důkazů, zvažování svědeckých výpovědí a polehčujících okolností, vroubeno strohou literou paragrafů. Cesta rozumu, kde lavice obžalovaného i soudcovský stůl mají přesně dané místo zločinu a trestu. Má-li s prezidentem podepsat milost i premiér, nezbývá jim, než aby bez emocí každý případ znovu posuzovali jako pouhá vyšší instance, jinak se přeci neshodnou. Znovu list po listu celý spis, znovu všechna pro a proti. A jistě jen málokdy dojdou k jinému závěru než slavný soud. Jak milostichudé!

Dva, tři, čtyři možná pět let bude trvat, než někteří naši politici pochopí, že dobrá prezidentská milost se bez emocí neobejde. Ať je jenom na prezidentovi, aby kromě rozumu ho při udělování milosti mohlo vést vnuknutí i Duch svatý a aby k osudovému rozhodnutí pořád mohlo stačit třeba jen slovo, gesto a zámlka, po nichž se nehledě na váhy slepé spravedlnosti stává v laskavých očích prezidenta ze zločince pouhý nešťastník. Milostí nikoho nezabiješ. Namítnete, že k takovému poznání bude zapotřebí jiných politiků. Ostatně mě taky překvapilo, že význam emocí v "aspektech práce manažera" "objevili" titíž školitelé.