Věra a Pavel Bráborcovi otevřeli před 35 lety v Chodově Denní centrum Mateřídouška

Myšlenka na vznik denního stacionáře se zrodila po narození syna Štěpána, který se narodil s těžkým postižením. „Po revoluci jsme zjistili, že pro našeho syna neexistuje žádná vhodná služba. Nechtěla jsem, aby byl pořád doma, tak jsme hledali inspiraci v Německu," vzpomněla Věra Bráborcová.

Díky vstřícnosti tehdejšího starosty Chodova se podařilo získat prostory a 5. listopadu 1990 Mateřídouška poprvé otevřela své dveře. První rok měla tři místnosti a sedm klientů. „Odborníci tehdy říkali, že náš záměr je nevhodný. Starosta ale řekl: dám vám rok, ať ukážete, že to funguje. A fungovalo," dodal její manžel Pavel Bráborec.

Z malého stacionáře k široké síti služeb

Z původního zařízení se postupně stalo centrum, které dnes pomáhá téměř dvěma stovkám klientů od 2 do 64 let v celém Karlovarském kraji. Kromě dvou stacionářů provozuje i sociálně terapeutické dílny, odlehčovací službu, svozovou dopravu a nově také kavárnu.

Podle Pavla Bráborce se sice systém sociálních služeb za tři desetiletí zlepšil, ale společenský pohled na lidi s postižením stále naráží na předsudky. „Mít dítě s mentálním postižením je pořád sociální stigma. Většina lidí přeje těmto rodinám štěstí, ale raději by je neměli ve svém domě ani ulici," uvedl. Centrum se proto snaží pomáhat klientům a podporovat rodiny, aby mohly žít běžný život.

Oslava s příběhem

Kniha pana Pavla Bráborce nabízí praktické rady pro rodiny pečující o děti s handicapem|foto:Eva Jandáková, Český rozhlas

Pětatřicet let existence si Mateřídouška připomněla slavnostním setkáním v Chodově. Program doprovázelo vystoupení klientů, promítání historických fotografií i dražba obrazů s příběhem. „Chceme ukázat, že naši klienti se umějí radovat a tvořit. Lidé bývají překvapeni, co všechno dokážou," dodal Bráborec.

Své dlouholeté zkušenosti shrnul v knize Život s postižením aneb průvodce po cestách hledání. Publikace nabízí praktické rady pro rodiny pečující o děti s handicapem.

Manželé by si přáli, aby v jejich práci jednou pokračoval syn Vojtěch a aby se rodinám pečujícím o své děti s handicapem dařilo žít naplněný život. Postižení totiž nemusí znamenat konec naděje. I s ním se dá prožít krásný a šťastný život.