Samo sebou sami sebe
O cvičení svého těla mluvíme sice často, ale před zkoumáním své duše možná stejně často uhýbáme. A právě o tom napsal svůj fejeton Jiří Tomáš Blažek. Kým chceme být? - ptá se v jeho úvodu.
Kým chceme být? Není to pokoušení filozofie, tato otázka a hledání odpovědí na ni. Je to navýsost praktická otázka a odpověď je jednodušší selské facky - samo sebou sami sebou chceme každý být. Nejde tedy o profesi, jde o podstatu bytí v prostředí libovolném. Sám sebou má každý být. Je? No, to už není jako ten pohlavek, to je složité, řeknete. A máte pravdu. Protože být kuchařem, letcem, zdravotní sestrou, sekretářkou nebo politikem, to je jasné zařazení a rozhodování pro toto bytí nakolik je osobní, není osobnostní. Sám sebou být, to se musí hlouběji, to hledač opravdu musí jít do sebe a hledat se tam. Není to lehké. Děláme to?
Děláme spoustu jiných věcí, zabýváme se dlouhou řadou rozličností abychom na to neměli čas. A pokud nám chvilka i nechtě vyjde, hned to ticho kolem přehlušíme nějakou muzikou, nějakými filmovými pohádkami o jiných, nějakými zprávami o někom jiném. O skutečnostech pro nás samotné neskutečných, ale barevných, překrývajících naši zdánlivě šedivou životní pavlač. A to můžeme mít místo šedivé pavlače třebas i zářivě barevnou a drahou terasu bohatého obydlí, ale ten vlastní příběh na ní je zase jenom betonově ušmoulaný. Barvy, které máme uvnitř se neodvážíme objevovat, nerozumíme podkladu těch obrazů a vrstvení barev na nich. Ba ještě horší to je; nerozumíme ani struktuře plátna, na kterém obraz vznikal a vzniká. A čím a jak se barvy ředí a jaké se přidává tužidlo a křída i světlo.
Jít do sebe se tomu někdy říká. A žertem se odpovídá: "Ale kdopak by v tom nepořádku vydržel?" A to je ono. Je to skoro vždycky aspoň zčásti nepříjemné, tahle autoinventura, a tak utíkáme k těm zprávám o ostatních a komentujeme jejich skutky a pochybení. I proto je zřejmě v novinách a v médiích tak málo pochval.
Říká se, odborníci to říkají, že člověk, který není zrovna sportovcem nebo těžce pracujícím, má cvičit aspoň deset minut denně. Mnoho lidí to dělá, i když tak mnoho zase ne. Ti, co cvičí, ovšem vědí, že najít těch deset minut volného času není takový problém. A problémem by nemělo být ani jiných deset minut na jiné cvičení. Já vám neradím, abyste začali s budhistickými či jinými meditacemi, i když nic takového neubližuje. Zacvičit si duševně, aby naše pavlač nebo terasa prokoukly, není od věci. Od věcného promítnutí vlastních filmů s vlastním komentářem. Není to smutné, vůbec nemusí být. A jestli někdy trochu ano, překryjí to časem veselejší barvy. Vtip je v tom, že když budeme o cvičení vědět předem, budeme v čase ostatním dělat všechno pro to, abychom nemuseli být při cvičení ze sebe smutní. Sami sebou být samo sebou. Zdá se to těžké? Ne. Po čase je to, nebo může být, velmi dobrý pocit. Být sám sebou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.