O cizích slovech v českém jazyce

Slova cizího původu mají dost významný podíl v našem vyjadřování. Nelze to samozřejmě zobecňovat, hodně záleží na typu mluvčího a typu i funkci promluvy. Trend k většímu používání cizích slov je jasně patrný, ať už to souvisí s technickým pokrokem nebo s řešením celosvětových problémů. Běžně se užívají v médiích a to zase umožňuje jejich rychlejší rozšiřování a pronikání do vyjadřování dalších uživatelů jazyka.

Pravopis se pro nás může stát tvrdým oříškem, stejně tak i výslovnost. Proto je vhodné si odpovědi na případné nejasnosti vyhledat třeba ve slovnících cizích slov a neriskovat případnou ostudu. Zejména pokud jde o pravopis, u mnohých cizích slov už totiž existuje i jejich česká psaná podoba (brífink, mítink, manažer, hendikepovaný, butik, džez, víkend, mejkap, skener, kauza). Jiná cizí slova si zachovávají původní pravopis a jeho nedodržení by pak znamenalo chybu (interview, au pair, outsider, fair play, billboard, design, pizza, image).

Současnost přeje hlavně angličtině, převážná část nových slov se k nám dostává z tohoto zdroje. V minulosti však využívala čeština i jiných jazyků. Mnoho slov přešlo z němčiny, z francouzštiny a z ostatních slovanských jazyků. Část z nich se stala pevnou součástí spisovné češtiny, část se dostala do češtiny obecné. Mnohá z nich zdomácněla tak, že jejich cizí původ ani nepociťujeme.

Zdrojů pro obohacení naší slovní zásoby bylo a je skutečně velmi mnoho. Je možné najít v procesu přejímání i určité tendence. Zajímavé je třeba přejímání téhož slova v různých dobách a následný posun jeho významu. Třeba slovo sponzor znamenalo ručitele nebo rukojmí. Dnes jím označujeme subjekt, který materiálně podporuje činnost jiných subjektů. Podobně slovo divize přešlo z oblasti vojenské v označení části firmy, její organizační jednotky.

Slova cizího původu mají často své protějšky ve slovech domácích. Měli bychom proto přemýšlet o tom, jakou funkci má naše promluva, a tomu přizpůsobit výběr slov tak, aby byla srozumitelná. Někdy není český ekvivalent ve vztahu k cizímu slovu úplně totožný, a proto není stylisticky vhodné oba výrazy libovolně zaměňovat.

Hezkým příkladem jsou slova klient a zákazník. Slovo klient původně znamenalo chráněnce římských patricijů. Byli to lidé, kteří hledali hmotnou i právní ochranu u bohatých. Byli pak na nich závislí a nechali se využívat. Tvořili bohatým jejich klientelu. Dnes se význam tohoto slova rozšířil, není to jen osoba, která má právní ochranu, ale také pacient, host nebo obchodní partner. Snad jen na koncertech, v divadlech, v rozhlase a v televizi máme posluchače a diváky. Stylově nevhodné a necitlivé je jako klienty označovat osoby, které využívají nejrůznějších služeb, třeba kosmetických, instalatérských, kadeřnických, krejčovských, úklidových atd. Tady bychom měli zůstat u označení zákazník.