Než nás vyhnali, ministroval jsem v Úšovicích, vzpomíná na dětství Toni Eckert

Se společností Post Bellum přibližuje spolek minulost sudetských Němců, kteří museli po Německem vyvolané druhé světové válce odejít. Jedním z nich byl i tehdy desetiletý Toni Eckert. O svém osudu vyprávěl na nedávné besedě v mariánskolázeňské městské knihovně.

„Narodil jsem se v únoru roku 1936, teď je mi třiaosmdesát. Vyrůstal jsem v Úšovicích, to byla tenkrát samostatná obec. Před válkou jsem chodil ministrovat do kostela sv. Antonína. Poblíž jsme měli restauraci s řeznictím. Občas jsem se svezl i v hasičském voze, tatínek byl zástupce velitele. Do základní školy jsem pak chodil v Mariánských Lázních,“ vzpomínal Toni Eckert.

Sedmého ještě nálevali, osmého už byli na odchodu

Jak dodává, otec byl Němec z Chebska, strýček dělal kariéru ve Vídni, maminka pocházela z Rožňavy. Za druhé světové války musel otec na frontu, když se vrátil domů, byl odsouzen na sedm let nucených prací. Pragmatická matka pak podplatila soudce, říkala si, že stejně o všechno přijdou. Vyšlo to, otce propustili. Odsunu se ale nevyhnuli. Sedmého července roku 1946 ještě v hospodě nalévali, osmého už museli nechat klíče v zámku a odejít.

Na koňském povoze jeli do sběrného tábora na letiště u Mariánských Lázní. Zažili dlouhé měsíce strádání, než se jim podařilo načerno uprchnout ze sovětské zóny do americké v Bavorsku, kde nakonec našli nový domov v Haimingu. V deseti letech posílali Toniho teprve do druhé třídy, kvůli poválečným přesunům zameškal hodně času. Nakonec vystudoval i vysokou školu. 

Místo, kde vyrůstal, stále považuje za svůj domov

Ale přijíždí už jen zřídka. Nostalgické vzpomínky se mísí s řadou smutných. „Nejezdím sem často, zastavuji se tu na hřbitově. Ten původní, úšovický, už ale neexistuje. Nestojí už ani náš dům s restaurací, kde se točilo pivo z Chodové Plané. Vůbec poprvé jsem přijel po čtyřiceti letech v roce 1986 se zájezdem do Mariánských Lázní se svou manželkou. Otec ani maminka už svůj domov ale neviděli,“ lituje.

Předseda spolku Žijeme TUhnice přiznává, že pořad nevznikl nijak cíleně. „Původně jsme hledali pamětníky z Tuhnic, a vzhledem k tomu, že byli odsunutí do Německa, jsme oslovili různé instituce v Německu,“ popisuje začátky předseda Lukáš Květoň. Nakonec se spojili s celkem patnáct lidmi z celého Karlovarského kraje. Kromě přednáškových pořadů vznikly i medailonky jednotlivých pamětníků s řadou archivních dokumentů. K vidění budou postupně na stránkách Paměti národa.