Lokálka Pňovany – Bezdružice? Moje srdeční záležitost, říká Jiří Bízek

Už jako kluk se při návštěvách u babičky v Plzni dožadoval vycházek na lávku nad plzeňským hlavním nádražím. Bylo tam totiž k vidění hodně mašinek. V první květnový den roku 1978 nastoupil jako "mašinfíra" na lokálku z Pňovan do Bezdružic a jezdí na ní dodnes.

Trať se mění s každým ročním obdobím, s cestujícími a jejich náladami, s lepšími a kvalitnějšími lokomotivami. Ne nadarmo se říká, že bezdružická lokálka je nejhezčí na západě Čech, možná i díky rekonstruovanému mostu přes přehradu Hracholusky. Zatímco v začátcích Bízkovy profesionální kariéry byli v posádce každé soupravy i tři lidé od drah, dnes musí v roli strojvedoucího zvládnout všechno sám.

Jiří Bízek při rozhovoru se Stanislavem Juríkem|foto: Ivana Schweitzerová Kolaříková,Český rozhlas

Postupem času zjistil, že docela rád píše. Navázal na rozepsanou kroniku lokálky, poslední zápis byl z roku 1964. A práce na kronice ho přivedla k sepsání ucelené historie trati mezi Pňovany a Bezdružicemi, kniha vyšla u příležitosti 110 let existence trati v roce 2011.

Vím, že modelová železnice v mém sklepě nebude nikdy hotová.

Vláčky, mašinky, krajinky… Jiří Bízek si oblíbil i modelovou železnici, kterou v průběhu let neustále zdokonaluje. Snaží se, aby krajina byla reálná, na první pohled česká. Tedy taková, jakou vidí denně ze své pozice při řízení lokomotivy. Už teď smířlivě připouští, že modelovou železnici nemá šanci dokončit, protože stále je co zdokonalovat a co přidávat. Sbírku neustále rozšiřuje ve svém  sklepě, kde má na modely vyčleněnou celou jednu místnost.

Co se za 40 let na bezdružické lokálce změnilo a co naopak vůbec ne? Jak si Jiří Bízek představuje svůj odchod do důchodu? A jak se daří muzeu zřízenému přímo na nádraží v Bezdružicích?

Poslechněte si celý rozhovor Stanislava Juríka s Jiřím Bízkem.