Ledařina těžká dřina…
Když během zimních měsíců dosáhla tloušťka ledu na řekách a rybnících přes pět centimetrů, začalo „ledování“, „ledovací kampaň“, zkrátka těžba ledu. Led se řezal na kousíčky a povozy ho spěšně rozvážely do stovek chladných sklepů. Postarali se o to většinou plavci, kteří si tak přivydělávali mimo svoji voroplaveckou sezónu.
Led při výrobě a skladování svých výrobků využívali hlavně majitelé pivovarů, hostinců, mlékáren, řeznictví ale také personál nemocnic a lékáren. Ledařství je jako zvláštní řemeslo doloženo od středověku a zaniklo teprve ve 20. století po vynalezení chladicích zařízení.
Také vltavský led – vzhledem k potřebám našeho hlavního města – patřil po staletí ke vzácným komoditám. Uschován hluboko pod zemí plnil po celý rok funkci našich chladniček. A pokud náhodou předčasně roztál, bylo v létě pro šenkýře nebo uzenáře opravdu zle.
Nejlepší jsou Podskaláci
Podle údajů z roku 1906 se z pražských náplavek za jedinou zimu odvezlo víc než 100 tisíc povozů ledu, které pomáhalo odbavit zhruba 550 mužů. Přitom ledovací sezóna většinou trvala jen dva až tři týdny. Ledařské party o deseti mužích byly perfektně sehrané, aby dokázaly vytěžit řeku dřív, než přijde obleva.
Ledové hlubáňky a dráhy
Nejlepší ledaři v Praze bývali Podskaláci, kteří měli k řece ze všech Pražanů nejblíž. Od jara do podzimu rybařili, pískařili, vorařili a dřevařili. A když začalo mrznout, vyměnili jedno nářadí za jiné a pustili se na led. Vysekali do něho hlubáňky, ze kterých nabírali vodu a led pravidelně polévali. Tímto způsobem narostl za několik dnů až na tloušťku deset centimetrů, vhodnou k dalšímu zpracování. Tehdy se přistoupilo k otevření dráhy, jak se říkalo několik metrů široké vysekané strouze.
Ledaři postupně od břehu odsekávali obdélníkové kry, zvané lavice. Ty pak utvořeným koridorem plavili ke břehu a cestou dělili na menší kusy. Ledařské dráhy bývaly často delší než sto metrů a musely být obezřetně vedeny, aby nekřížily oblíbené bruslařské trasy. Cestou ke břehu se ledové lavice porcovaly na menší lavičky, se kterými se snáze manipulovalo.
U břehu pak do nich jeden z ledařů vysekával mělké důlky a další je pomocí dlouhých háků vytahovali z vody. Zde se nejvíc projevila zručnost a zkušenost ledařů. Stačilo totiž drobné zaváhání a ledová tabule se rozbila v bezcennou tříšť. Největší dřina pak čekala na tzv. házeče, jejichž úkolem bylo nakládat ledové kvádry na čekající povozy. Obyčejně pracovali ve dvojici a pomáhali si speciálním dřevěným pacholetem. Za den jim prošly rukama desítky tun mražené vody.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.