Jak kázat vodu a pít víno

Neříkejte, že se vám stejně jako mně nezdá, že celá naše společnost hraje takovou hru - vadí, nevadí. Co u jednoho politika přehlédneme, to jinému tvrdě vyčítáme. Co jednomu věříme, u jiného považujeme za drzou lež. V čem některému fandíme, druhému nepřejeme a je docela jedno, že jsou oba v jedné vládě...Proč je asi člověk jediný živočich, který se směje a taky pláče? Prý proto, že jako jediný dostal dar chápat rozdíl mezi tím, jaké věci jsou, a jaké by měly být. A vida, vždyť on si každý sám určuje - kdy co chce vidět a kdy nikoliv. A tak jako se mnohokrát smíříme s reklamou a příliš nás nevyvede z míry, že výrobek nefunguje tak, jak měl, bereme stejně i politiku. Dáme na nabídku. Krásně znějí slova o morálce, ideálech, o rodině. O té zvlášť, protože stále zůstává tolik potřebnou oázou domova, bezpečí a z celospolečenského hlediska příslibem, že nevyhyneme.

Důstojně zněl projev Václava Klause před prezidentskou volbou: "Pokud nechcete dbát tisíciletých tradic naší civilizace, jejich křesťanských hodnot, důrazu na klasickou rodinu a úctu ke každému lidskému životu, nevolte mne, neboť já tyto hodnoty ctím." V tomhle slavnostním hávu prezident vydržel až do společné návštěvy katedrály svatého Víta s manželkou Livií. Pak nahodil sportovní, zašel do klubu Erpet a odtud odjel s letuškou vládní letky tak asi ve věku vnučky do hotýlku ve Vestci za Prahou, aby se ráno vybatolil přímo před aparáty novinářů, lačných senzací. Lidé nejsou horší, říká jedno novodobé rčení, jen je lepší zpravodajství. A jedno prastaré přísloví připomíná, že je snazší být moudrým pro ostatní než pro sebe. Tím spíš, když už pan prezident má zkušenost, kterou přece v české společnosti stačilo oklepat jako smetí z klopy. Je z roku 2002 a komentoval ji slavným výrokem: "Člověk přebíhá ulici na červenou a samozřejmě musí počítat s tím, že sklouzne a přejede ho auto." Manželka Livie to tehdy přešla slovy, že "manželova nevěra je za námi, ale bylo pro mne velmi těžké to nějak zvládnout a ustát".Takže letos zas nezafungovala úcta k rodině ani k člověku nejbližšímu. Skoro se zdá, že něco takového je jev na české politické scéně běžný. Premiér Mirek Topolánek se přece také ve volební kampani roku 2006 představoval jako zastánce rodiny a konzervativních hodnot, a nechal se provázet manželkou a dětmi. Netrvalo dlouho a vozí kočárek do jiné domácnosti. A Jiří Paroubek, který sice jako jediný vyřešil svou záležitost už i po stránce právní, měl co dělat, aby mu okolí uvěřilo, že jeho nový vztah začal až když už skončil ten starý. Tohle svět dávno zná. Bill Clinton přestál aféru se stážistkou, teď potupně stojí po boku svého manžela žena guvernéra státu New York Eliota Spitzera, který byl dokonce klientem prostitutek, a konec konců podobné aféry příliš neuškodily ani francouzským prezidentům Mitterrandovi, Chirakovi ani Sarkozymu. Na všechny tyhle případy platí výrok rakouské spisovatelky Eschenbachové: "Kde by byla moc žen, nebýt ješitnosti mužů". Nebo rada francouzského esejisty Valéryho: "Vyberte si ženu, která nevěří tomu, co vidí!" A Boccaccio, ten renesanční člověk, vnukl dalším generacím mužů, že "je lépe litovat že jsme něco zažili, než že jsme něco nezažili". Zatím co Baudelaire, básník 19. století, už věděl, že "život je nemocnice, v níž každý pacient je posedlý touhou změnit postel". Jen je někdy otázkou, zda takový člověk současnosti, navíc politik, který běhá po světě s představou, že svou chlapáckost dokáže kotrmelci se slečnou na válendě, není spíš trapný a ubohý. Zvlášť - když pak oblečen a někde před mikrofonem pronáší slova o úctě k rodině, k lidem a zvláště ke svým voličům. A dělá jako by nevěděl, že chce-li dosáhnout na jedno, druhého se musí vzdát.

minerální pramen

Je zvláštní, že najednou odlišujeme co je a co není lidské. Že by bylo lidské lhát a předstírat? Když někdo káže vodu a pije víno, jasně to přece napovídá, co všechno od něj můžeme očekávat.