120 hodin ve vlaku. Tři dobrodruzi z Karlovarska se vypravili na Transsibiřskou magistrálu

Před několika dny uplynulo 105 let od doby, kdy bylo uvedeno do provozu přímé železniční spojení mezi Moskvou a Vladivostokem. Trať, která dnes měří přes 9 tisíc kilometrů, byla dlouho jedinou pozemní spojnicí mezi evropskou částí Ruska, pobřežím Tichého oceánu nebo Pekingem. Budovalo ji devadesát tisíc lidí v neuvěřitelně obtížných podmínkách s krumpáči a lopatami.

V provozu je dodnes. Ročně přepraví zhruba 100 milionů tun nákladu a desetitisíce cestujících. Zájem je i o prodloužené dvoutýdenní cesty s přehlídkou měst podél tratě. Transsibiřskou magistrálu projeli také tři kamarádi z Ostrova.

„Impulsem bylo to, že naše kamarádka se rozhodla jet do Mongolska na roční stáž. My jsme si říkali, že by bylo fajn ji navštívit, rozhodli jsme se ji navštívit a pak jsme se shodli, že pojedeme vlakem,“ přiblížila, jak nápad vzniknul, Michaela Matušková.

Důležité je mít plán

Podle Moniky Kadlecové bylo důležité plánovat: „Moc na divoko to nejde. Musíte si vlak zarezervovat, musíte to mít dopředu zajištěné. Plánovali jsme to docela dlouho, několikrát jsme se sešli.“

„Cíl jsme měli daný, protože jsme chtěli navštívit Sabinu (kamarádku v Mognolsku). Byla jen otázka, odkud vyjedeme. Jeli jsme z Moskvy do Ulánbátaru. Čistého času ve vlaku to bylo něco přes pět dní, asi 120 hodin. Rozdělili jsme si to, že jsme většinou jeli přes den v kuse, pak jsme se zastavili v nějakém městě a pak jsme pokračovali dál,“ popsal Jan Pavelka.

Jak vypadá cestování vlakem v současném Rusku, která města poznali a jaké zážitky si odnesli? Nejen to se dozvíte z rozhovoru!