Ztracený svět čtvrté cenové

Ta zpráva možná v předvánočním shonu zanikla, myslím ale, že stojí za pozornost. Už proto, že se týká jevu povýtce českého a namnoze plzeňského, totiž hostinců, piva a pivní kultury vůbec. Zjemnělí estéti a krasoduchové nechť neodjišťují svých revolverů.

Plzeňské pivovarské muzeum se obrátilo na veřejnost - zajisté širokou, šíře je pro veřejnost typická - s prosbou o spolupráci při doplnění jeho sbírky fotografií. Jeví zájem o snímky hospod, bufetů a třeba i regálů samoobsluh s vystavenými bateriemi nádob, které český jazykový génius vybavil lapidárními synonymy "lahváč", "lahvoň" potažmo "lachout". Nabídka lákavá, cena nízká, odměna jistá.

Výčepní

Považuji to za znamenitý nápad. Nedávno jsme s nejmenovanou pracovnicí této vysílačky objevili v jedné borské vinárně nádherně zachovalý socialistický interiér, esenci představ 70. let minulého století o lepším podniku. Uchování takového celku je malý zázrak: kolik takových ještě ve městě existuje? A kolik z nich zůstalo zaznamenáno alespoň na fotografii? Náhodný snímek vytvořený nejistou rukou účastníka podnikového večírku, rodinné sešlosti nebo stolní společnosti se může snadno stát jediným pozůstatkem ztraceného světa.

Tak jako mizejí interiéry, ztrácejí se i celé podniky. Nedávno jsem se díval do Průvodce plzeňským pohostinstvím, pozoruhodného dokumentu o stavu plzeňské restaurační a nálevní sítě z počátků kapitalismu v Čechách. Je užitečné srovnat ho s Brzákovým spisem Vznik a vývoj plzeňského pohostinství, vydaným o devět let později. Zjistíme pak, že privatizační samum zavál stopy po leckteré zdánlivě nedobytné baště. Příklad za mnohé: co zbylo z proslavené restaurace U kanonu, jedné z nejstarších v Plzni, nyní skladu koberců? Nic. Jen pár slov v Brzákově spisu a pár zmatených odkazů v internetových vyhledavačích.

V hospodě

Některé interiéry byly natolik unikátní, že dodnes těžko snesou srovnání. Mám na mysli především fascinující sbírku hokejových memorabilií, kterou vytvořil legendární výčepní Járka v památné čtyřce U slona naproti zimnímu stadionu. Kde je té sbírce konec? Kde je konec tomu nezapomenutelnému, byť drsnému muži? A existuje nějaká fotografie?

Sám za sebe bych některá zařízení znova viděl, i kdyby jen černobíle a v formátu deset na patnáct. Zvlášť ta, ve kterých jsme na konci osmdesátých let co pubescenti získávali první zkušenosti s omamnými nápoji. Taková zařízení, kde výčepní na vyhlášku o zákazu nalévání alkoholu mladistvým nehleděl, jsou opředena nejhezčími vzpomínkami. Namátkou lovím z paměti památného výčepního Slepičku z olezlého bufé Jitřenka v dostřelu mého vzdělávacího ústavu v Opavské, dnes Luďka Pika. Jeho magická mantra "chceš pivo, dej si taky chlebíček" doprovázená nabídkou jakéhosi podezřelého amarounu nás dodnes dokáže rozvrkočit. A v této souvislosti bylo by strašným prohřeškem opomenout dávno zaniklou nálevnu U koců pod gymnáziem ulice Pionýrů. Tento podnik nevalné úrovně proslul svým kapitánem, který v něm vládl železnou rukou a jehož agilnost při donášce piva byla mimořádná. Šla o něm pověst, že ho v rozpuku normalizace vyhodili z jakéhosi gymnázia, a právě to bylo zdrojem jeho liberálního přístupu k nezletilým lačným požití. Ani ti však nebyli ušetřeni jeho výhružného "Čumíš studeně, akademiku. Mlč a chlastej," když se pokusili protestovat proti dodání dalšího piva v okamžiku, kdy předešlého bylo v půllitru ještě polovic. Otisk své nezapomenutelné osobnosti zanechal ten muž údajně i v prostředí natolik výlučném, jako je hostinec U křelovců, Shangri-la plzeňské výčepní sítě. Asi by se divil, kolik lidí na něj s podivnou směsicí lásky a hrůzy vzpomíná dodnes. A zase: kde je mu konec? A existuje nějaká fotografie jeho pašaliku?

Pití z láhve

Lov na snímky ztraceného světa nižších cenových skupin bude odtrouben na začátku února. Dovolil jsem si tu nastínit některé důvody, proč takové úsilí podporovat - a věřím, že občanské aktivity budou silné a úlovek bohatý.