Světový den nemocných

11. únor 2009

Regionální stanice Českého rozhlasu|foto:Aleš Vavřík

Dnešní den je Světovým dnem nemocných. Víte, kdo takový den prosadil? A proč zrovna 11. února? Máte pocit, že není co slavit? Farář z Města Touškova Jiří Barhoň má na věc vlastní svérázný názor. Možná, že vás přesvědčí a večerní oslavě se nevyhnete ani vy. Fejeton Jiřího Barhoně přečte Roman Stupka.

Když v r. 1993 vyhlásil papež Jan Pavel II. 11. únor jako Světový den nemocných, potěšilo mě to. Jednak proto, že zvolil právě toto datum, kdy je svátek Panny Marie Lurdské, a také proto, že si nemocní svůj aspoň jeden den v kalendáři opravdu zaslouží.

Znamená to, že i oni mají každoročně v tento den svátek, a kdo má svátek, má k němu také něco dostat. Jdu-li proto tohoto dne za nemocnými na návštěvu, vždycky jim nějaký dárek přinesu. Vždycky to bývají hezké chvíle. Nemocného nejprve pozdravím a pak mu pogratuluji k svátku nemocných. Většinou pokývne hlavou a řekne: "To vám teda pěkně děkuju!" Když pak ale oznámím, že mu přináším také dárek, a to dokonce japonský, jeho tvář se rozzáří a ústa řeknou: "Ale, to nemuselo být, pane faráři, to bude jistě dárek velmi vzácný..." I já se usměji a dodám: "Ale ne, bude velmi malý." Pak už jen předám nějaké oplatky nebo čokoládu za pět až sedm korun a dál pokračuje má návštěva standardním způsobem. Povídáme si, modlíme se, je-li třeba udělím svátost Pomazání nemocných atd.

chřipka, nachlazení

I letos jsem se na tento den velmi těšil, ale všechno je jinak. Člověk míní a Bůh mění. 9. února jsem sám onemocněl. Na tři dny mám neschopenku a nemůžu tudíž nikam. Samozřejmě se budu léčit a dodržovat doporučení našeho pana doktora, ale 11. února budu slavit! To mi nemůže nikdo zakázat, jelikož na to mám jako nemocný posvátné právo z Liturgického kalendáře. Už se na to těším, protože ten čaj s citronem a medem, který mám také doporučený, nemůžu ani vidět, a to ho piji teprve první den!

"Každej den dva litry čaje," ano, takhle to ten doktor řekl. Když jsem před chvílí vypil litr a půl, a víc už nemohl ani hlt, vzpomínal jsem, jestli neřekl něco jiného. Třeba: "Každej den, dva, litr čaje." To už by šlo. Jenže ten "y" tam byl, a já kvůli němu musím pít denně dva litry čaje a trpět přitom.

Ale co se divím, takový je přece úděl každého nemocného. Nabízím i toto své utrpení jako malou oběť za všechny ostatní nemocné a přeji jim, aby se brzo uzdravili. Pokud to, stejně jako já, nestihnou do 11. února, budu se za ně v tento den ráno i odpoledne modlit a večer slavit jejich svátek.

autor: Jiří Barhoň