Staré pověsti české v hantecu: Kobra Libuša a Myslivna Voráč

To tak jednó v těch holzovéch cajtech mezi dvěma famílijema ve vatě bafla bóřka vo placku. Mleli se mezi sebó jak Monteci s Kapuletovéma a tak vladyky vobó famílijí měla rozšábovat Libuna. Jasnačka, že pro jednyho to bylo v lati, pro druhýho levingston. Ten, co to větřil jako křivárnu, hókal na plný kule: „Můra prótkům, kerým baby bačujó!“. Libuša z teho byla drobně rozvrzlá a tak hókla na ségry, že jako mrsknó budky do holpecu a prohantýrujó, co a jak.

Vygómly to tak, že si borci zvolijó náčelníka, z kerýho pak Libča ufachčí svýho starýho. Na Vyšehrad přifičeli politruci a nasomrovali se k Libuši, aby jim hefla vygómat, kdo teda na té kingálské sesli hodí sicnu. Vygůglit azimut nešlo, maníci negómali z keré do keré a tak šéfová, aby z té štreky nebyli úplně mauglí, máchla do placu radu, že majó valit za její vajsovó hajtró, ta, že je hlava-mapa a že je grátis veme do závěsu. Vladykové hrčeli jeden deň, druhé, třetí, až hatátytla doklapala na lont, kerýmu se hókalo Stadice a zapíchla se tam jak špatně vyřezané svaté.

Oskar žhavil, palermo nikde, enem Myslivna Voráč tam čechral placku. Kořeňům docvaklo, že majó bingo a nahodili válku, že pro něho majó kšeft, ať hrne s nima a tak Voráč zaparkoval ten rohaté traktor a kévnul. Akorát, aby mohl začít fírovat, mu vladyci přihráli knížecí šolnu, sundali cenovky, lúk měl jak vod Armányho.

A tak Myslivna hodil kývačku svý plotně, zahlásil „savana hokna!“ a fičel s kumpanyjó ke kormidlu na Vyšehrad. Čekala je velká vítačka, potem razili fofrem na ráthaus, aby měli nějaké glét a byla betálná grilovačka. Vařil tam holcové bigboš, všeci zvaní aji nezvaní kalósci si zabékali, zatrsali, nacpali bachory a glgali a glgali než zoncna začla rumplovat. A vod té doby byla halózka v brkavici. Sexističtí týpci už nemohli brblat, že se na ně šéfová vytahuje jak malý gatě.

Libuna byla koc s glancem aji fištrónem v holpu, v této kauze to výjimečně šlo, ale majzla na ňu – vona totiž měla takový křeče, že větřila, co přinde. A tak jednó se snobálem Myslivnó a celó sajtnó hodila stopku nad rigólem k Vltavě. Zašvidrala do dálky a zahantýrovala: „Štatl merčím veliké, jehož grády frčijó až ke hvězdám..!“. Knížecí sajtna, aby jí ten flek někdo nevyfókl, fofrem smykovala tam, kde Libča pískla betálné kemp. A jak tak po štrece v hlubokým valdecu zbleskli namakanýho mukla, jak bóchá spodek futra k domovině, zblikl šajn světa novodurové štatl – Prágl!

A jak to bylo dál? To si budete muset prohltnót příště!