Sklářka chce zachránit řetízkovou šatnu v bývalém táboře Rovnost, její otec byl u StB

„Kahan, to je můj pracovní nástroj. Pro někoho je to psací stroj, pro mě je to kahan. Tam se mísí oheň, plyn, vzduch, kyslík,“ přibližuje Libuše Laurinová. Sedí u svého pracovního stolu. Při našem povídání mi ukazuje, jak vzniká skleněný obal pro zrezavělé hřebíky.

„Hřebík strčím tímto otvorem a označím si tady deset centimetrů. Udělám si tam rýhu a na té rýze to prohřeju. Hřebík musím mít neustále posunutý ve špičce té roury, protože kdyby se mi to dotýkalo rozpáleného skla, tak by to mohlo prasknout,“ vysvětluje.

V krabici nedaleko nás leží hromada zohýbaných hřebíků. Sklářka jich už do skleněných trubiček zatavila necelou stovku. Vedou ji k tomu hned dva důvody. „Můj bol za tátu, abych si vyrovnala ty misky vah. A potom to vítězství je v tom, že pomáhám tomu, aby se to dostalo do podvědomí lidí,“ nastiňuje.

„Nikdy jsem nechtěla jít ani s dětma se školou do Terezína. Měla jsem husí kůži, proč se mám dívat na něco, co je tak strašně bolavé pro celé rodiny a pro všechno okolí, kde ten lágr stojí. Ale tam jsem se rozhodla, protože tam dělal můj taťka. Byl tam v 50. letech. Tak jsem říkala: ‚Jdu se tam podívat. Ten Jáchymov mi nějak leží v žaludku,‘“ vypráví.

Otec byl u zatčení Horákové

Její otec byl v uranových dolech na Jáchymovsku jako civilní zaměstnanec. V té době ale stále pracoval i u Státní bezpečnosti. „Všechno to zapadá. Že tam byl naverbovaný, možnost lepšího výdělku a zároveň dodávat zprávy od muklů, který můžou - třeba díky tomu, že se od nich něco dozví jako kamarádsky - tak třeba tam potom být na práci i dýl, což soudně taky šlo. Pracoval i v Bartolomějský v Praze. Je tam psané, že snad byl i u zatýkání Milady Horákové. Ale jestli je to pravda?“ přibližuje s tím, otec s ní o práci nikdy nemluvil.

K prohlídce bývalých lágrů na Jáchymovsku, kterými prošlo zhruba 70 tisíc vězňů, se proto Libuše Laurinová odhodlávala dlouho. „Když jsem tam byla před vchodem, tak to šlo. Ale když jsem byla vevnitř, tak jsem plakala. Bylo to pro mě těžké. Ne kvůli tátovi, ale kvůli těm lidem tam. A do dneška mě to bolí, že tam byl,“ podotýká třesoucím se hlasem.

Otec sklářky Libuše Laurinové byl v uranových dolech na Jáchymovsku jako civilní zaměstnanec. V té době ale stále pracoval i u Státní bezpečnosti|foto:Lucie Korcová, Český rozhlas

Hřebíky zachráněné ze ztrouchnivělé střechy řetízkové šatny teď Laurinová jednotlivě taví do skla. Na závěr na skleněné trubičky přijdou vypískované nápisy. „Tady jsem nechala napsat Jáchymovské peklo 1950 až 1961. A na tu druhou jsem nechala napsat, což se mi líbí víc, Rovnost - Řetízkárna a kousek toho řetízku,“ ukazuje.

Pracovní tábory na Jáchymovsku v 60. letech zmizely. Na jejich místě jsou teď lesy nebo chatové osady. Hřebíky zatavené ve skle by mohly přispět k záchraně řetízkárny z tábora Rovnost. Jednoho z největších lágrů, který komunistický režim zřídil k těžbě uranu pro sovětský jaderný program.