Rodina z Losiné včelaří po celé republice, úly má i na nejvyšší budově v Praze

„Do rodiny včelaře jsem se narodila, včelařil už můj pradědeček,“ říká paní Alena Machová, která pochází z Němčic u Kdyně. S láskou vzpomíná na dětství, kdy byl každý den u snídaně připravený chleba s máslem a medem – a pokud nebyl k snídani, byl zabalený v ubrousku na svačinu do školy. Když se v roce 1980 vdala, její manžel Pavel této činnosti propadl. Brzy se pokusil o výrobu vlastních úlů a postupně rodinný chov rozšiřoval.

Dnes mají Machovi úly po celé republice, a jelikož jsou Pavlovi jako majiteli počítačové firmy blízké moderní technologie, dohlíží na ně na dálku pomocí kamer. „Náš chov aktuálně čítá necelých 200 úlů na asi 30 stanovištích po celé republice. Nejvzdálenější máme u Uherského Hradiště, mezi nejzajímavější se asi řadí střecha nejvyšší budovy v Praze City Tower nebo plzeňská Techmania, kde lezeme s horolezeckým vybavením na třicetimetrový sloup.“ Včely Machových se nacházejí i na střeše plzeňské radnice a dvou fakult Západočeské univerzity.

Tři tuny medu ročně

Pro další členy rodiny se včelaření stalo prací na plný úvazek. Věnuje se mu dcera Zuzana Hrdinová i její sestra, byť ta kvůli alergii stojí spíše v pozadí a vyřizuje veškerou administrativu kolem provozu. Machovi se už dostávají přes tři tuny vyprodukovaného medu ročně. I proto mají v plánu najmout si externí včelaře a domluvit se se specialisty, kteří se o některá stanoviště postarají.

Kromě stáčení medu Machovi vyrábějí i voskové mezistěny pro ostatní včelaře nebo třeba svíčky z včelího vosku. A Zuzana Hrdinová své znalosti předává dětem ve školách. „Jsem součástí projektu Medové snídaně. Ve školách povídám dětem o včelaření a dávám jim ochutnat med,“ vysvětluje.

„Med nám pořád chutná a snažíme se ho jíst, co nejčastěji to jde,“ prozrazuje Alena Machová. A co by si celá rodina nejvíc přála? Aby se včelám věnovala i další generace. Vzhledem k tomu, že manželé Machovi mají pět vnoučat, by se jim tohle přání mohlo splnit.