Řemesla na západě Čech: knihařství

Farady, Lada, Strauss, Sudek, Amundsen – ti všichni dobře věděli JAK SE OBLÉKAJÍ KNIHY

„Příteli, ze sedmera radostí si vyber knihu, ženu a víno. Co knize chybí, žena má, co ženě chybí, kniha dá ti zas a zlaté víno, v kterém čas svou moudrost uložil, dá svět ti vidět plný krás. Však ženy zestárnou a zkysnout mohou vína, tvou zůstane a věčně krásnou…KNIHA.“

OD IRSKÉHO MNICHA K MOZARTOVI

Většina lidí se domnívá, že knihařské řemeslo vzniklo společně s vynálezem knihtisku. Z omylu nás teď vyvede knihař Bedřich Zákostelecký. Takže, jak to vlastně je?

„Taková představa u lidí opravdu existuje, ale knihařské řemeslo vzniklo daleko dříve než v polovině 15. století, kdy se datuje vznik knihtisku,“ vysvětluje Bedřich Zákostelecký. „Už z doby okolo roku 587 je znám první knihvazač, kterým byl jeden irský mnich a dokonce dekorativní technika slepotisku ručními tlačítky se používala okolo roku 700. Od roku 1150 už pracovala ve Španělsku první papírna a někdy v letech 1100 až 1200 vznikají ty známé skvostné románské vazby.“

Po vynálezu knihtisku se začíná ve větší míře používat ruční zlacení hlavně ve Francii, kde s touto metodou začal slavný zlatník Jean Grolier. „K nám se ruční zlacení dostává někdy okolo roku 1550,“ pokračuje Bedřich Zákostelecký. „Polokožené vazby se začaly dělat okolo roku 1740 tedy v době, kdy končí baroko. Stále větší knižní produkce v 19. století přináší do knihařských dílen stroje a od roku 1822 knihařské plátno.“

Až do 19. století se knihy vázaly řemeslně. Se vznikem knihařských strojů začaly převládat „nakladatelské vazby“, kdy se už knihy prodávaly jednotně vázané. V polovině 20. století se zavedly „měkké vazby“ , známé jako paperbacky, a brožované knihy přestaly vycházet. Knihařství se tak vlastně stává uměleckým řemeslem. V roce 1903 pak vytlačily barevné a bronzové folie postupně z nakladatelské vazby lístkové zlato.

Knihy, ilustrační foto|foto: Stock.xchng

Od začátku 20. století se hodně rozvíjela nakladatelská vazba. Knihařů, kteří dělali individuální zakázky, bylo stále méně. Ty největší připomíná Bedřich Zákostelecký. „Byli to Josef Váchal nebo Ludvík Bradáč, jehož kniha Knihovazačství vyšla právě před sto lety v roce 1912. Ve druhé polovině 20. století pak to byli, se kterými jsem se už mohl osobně setkat - profesor Jindřich Svoboda z Brna, Ladislav Hodný z Týna nad Vltavou, Jiří Faltus ze Žamberka mnoho další. To byli nejen mistři svého oboru, ale zároveň i skromní, nezištní a příjemné lidé. Každé setkání s nimi bylo pro mne nezapomenutelným zážitkem. Ono být umělcem a zároveň i skvělým a čestným člověkem, to ne vždy platí zároveň.“

A jen pro dokreslení - mnoho zajímavých a slavných osobností se vyučilo právě knihařskému řemeslu. „Jsou to známé osobnosti z různých oborů,“ říká Bedřich Zákostelecký. V knihařské dílně začínal například geniální vědec a fyzik Michael Farady. Rád bych připomněl i umělce, kteří byli původně knihaři. Především bych jmenoval Josefa Váchala, vynikajícího knihaře a výtvarníka, který jezdil do papírny v Prášilem, dále slavného malíře Josefa Ladu a dalšího malíře Bohumíra Dvorského. V knihařské dílně začínal i vynikající český fotograf Josef Sudek, knihařem se vyučil skvělý český violoncellista Miloš Sádlo nebo král valčíků Johann Strauss. Mimochodem otec Wolfganga Amadea Mozarta byl z rodu, ve kterém bylo pět generací knihařů, a původním povoláním knihař byl i cestovatel a první muž na jižním pólu Roald Amundsen.“

Krátká exkurze do minulosti knihařského řemesla končí. Do přeštické dílny Bedřicha Zákosteleckého se však ještě vrátíme. Teď už zamiřme do současnosti, do knihařské dílny Jiřiny Musilové.

HITEM JSOU STÁLE DIPLOMOVÉ PRÁCE

Kousek od plzeňského Jižního předměstí nás ve své malé dílně vítá Jiřina Musilová. Knihařině se věnuje celý život. „V roce 1968, kdy jsem končila základní školu, jsme dostávali na okrese brožůrky a tam byly návrhy, kam můžeme jít do učení nebo do zaměstnání,“ vzpomíná Jiřina Musilová. „Bylo tam i jedno místo knihaře, řekla jsem si proč ne zrovna já, zkusila se přihlásit a ono to vyšlo. Vyučila jsem se u paní Jany Přibíkové v Kadani, tam jsem pracovala na praxi, a do školy jsme jezdili na Moravu do učňovské školy ve Vidnavě.“

Jiřina Musilová přiznává, že když 2. září 1968 do učení nastoupila, pořádně nevěděla, do čeho jde. A samozřejmě vůbec ještě netušila, že se knihařina stane pro ni celoživotní záležitostí. Přesto ten moment, kdy k řemeslu přičichla a řekla si, že to bude ono, nenechal ale na sebe dlouho čekat. „Dalo by se říci, že ten moment přišel v podstatě hned od začátku,“ říká příjemná dáma v modrém triku. „Nikdy mě pak ani nenapadlo dělat něco jiného. Celý produktivní život, kromě mateřské se věnuji knihařině a myslí si, že to bylo a je správné rozhodnutí.“

V roce 1992 si zařídila živnostenský list, manžel jí na chalupě dal dohromady malou dílničku a tam o víkendech dělala své první knihy. „Po čase jsem začala být samostatná, nakonec se zvětšovala i dílna. Dnes není sice největší, ale snažíme se vyhovět momentálním potřebám studentů, děláme klasickou vazbu knih i opravy pro muzea. Samozřejmě vážeme i spisy pro archivy, právníky, různé sbírky zákonů apod. Není to, aby se z člověka stal milionář, ale na to, abych zaplatila své potřeby, poplatky, elektriku a plyn to stačí.“ Momentální hraje prim vazba diplomových prací a jejich tisk pro studenty. V tom tkví řekněme hlavní výdělečná činnost.

Jiřina Musilová|foto: archiv, soukromé

Napadá mi, co je podle knihařky, které se své práci věnuje celý život, na jejím řemeslu nejhezčí. „Ta vlastní práce, to že vám pod rukama vzniká něco nového, něco pěkného, co se lidem se líbí,“ říká Jiřina Musilová. A jak přesvědčit třeba patnáctiletého kluka nebo děvče, aby se knihařině věnovali? „Víte, já bych snad ani moc nepřesvědčovala, prostě ho to musí bavit. Spíše bych ho přesvědčovala, aby to řemeslo bral jako koníčka, protože pak vás teprve práce baví a jde vám od ruky. Když to řemeslo děláte jen, že musíte, pak to stojí za dvě věci…“

STROJEM ČASU DO MINULOSTI

Jsme zpátky v knihařské dílně Bedřicha Zákosteleckého. Jako by se zde člověk zvláštním stojem času ocitl o desítky let zpátky. I když dnes v knihařském řemesle hrají svoji roli moderní technologie, okolo nás je spousta starých strojů a nástrojů, které v minulosti oblékaly knihy a zdobily jejich vazby.

Historie na nás přímo hmatatelně dýchne při pohledu na sadu tlačítek z konce devatenáctého a začátku dvacátého století. „To jsou právě tlačítka, která se používala když se zlatilo ručně, kdy se dělali takzvané nasazované vazby,“ vysvětluje Bedřich Zákostelecký. „To je nejpevnější vazba rukodělně zpracovaná, kdy se zpracovává knižní blok a desky dohromady. No a vhledem k té technologii se potom, když je ta kniha hotová, svázána, tak se zlatí ručně těmito tlačítky. Těch bylo vyrobeno stovky na různé dekorativní linky. Různé tvary jsou ještě ovlivněny barokem, nebo renesancí.“

Sbírce tlačítek vévodí ta s antikvovým písmem. „Tyhle jsou dokonce z osmnáctého století,“ pokračuje ve výkladu Bedřich Zákostelecký. „Koupil jsem je od jednoho knihaře, který je už nepoužíval. Podívejte se na držátka, na nich poznáte, že opravdu už něco pamatují.“

Pod sadami tlačítek je dokonce kasa, ve které má svůj pořádek přímo knihařské písmo. „To je knihařské písmo tak zvané nízké, které se dělalo z mosazi, a tady vidíte krásnou sadu z období secese. Tohle písmo je pro mě nejvzácnější, to dělal pan Faltus, vynikající knihař ze Vamberku. Měl tam malou slévárnu a tenhle nádherný typ antikvy je zvláštní tím, že je z bronzu, ze zvonoviny. To je písmo ještě na generace knihařů dopředu.“

No a naproti kase s knihařským písmem je kasa s tiskařským písmem písmo z tiskárny v Kovářské ulici v Plzni. Klasické novinové písmo, ze kterého se dělala kdysi horká sazba. „Před léty se to likvidovalo, všechno se to mělo roztavit a tak jsem to koupil na kila. Několik dní jsem do tiskárny chodil a mám teď několik úžasných sad písma.“

Knihy|foto: Andalusia, Morguefile

Který z těch různých strojů a nástrojů v přeštické dílně Bedřicha Zákosteleckého je nejstarší? „Mám všechny základní stroje od české firmy Stehlík z první poloviny minulého století,“ ukazuje na knihařský lis Bedřich Zákostelecký a s úsměvem dodává: „I já jsem z první poloviny minulého století… Ale nejstarší pomůcku, kterou tady mám, kterou používali, používají a budou používat knihaři, je dřevěný stojánek na šití. Mě u něho fascinuje nejen ta jednoduchost provedení, ale i to jak je krásně udělaný a precizně vysoustruhovaný. jak už stovky let perfektně pracuje.“

Možná, že právě tenhle dřevěný stojánek na šití je i zárukou toho, že knihařské řemeslo nebude v budoucnu patřit mezi ohrožené druhy.