Radost i pomoc

Měla jsem nedávno tu velkou čest seznámit se s pražským orlojem, prolézt si samotnou věž, která skrývá srdce unikátního stroje. Pohladit apoštoly, sáhnout si na hodinový stroj, který bez dvou let slouží šest století, podívat se dolů z plošinky pod astrolábem. Vidět shora stejně jako po staletí Marnivec, Lakomec, Smrt, Turek, Filozof, Anděl, Hvězdář a Kronikář nadšené lidičky, kteří vzhlížejí s obdivem na tu podívanou, která prakticky nemá ve světě konkurenci.

Samozřejmě, nemohla jsem uvnitř věže šplhat po úzkých schodech a žebříku k hodinovému stroji, chronometru a apoštolům sama. K prohlídce mne pozval pražský orlojník Otakar Zámečník. Chodí sem prakticky den co den, aby zkontroloval, zda je všechno v pořádku. Každý pátek celý stroj i svaté muže opráší, promaže ložiska a srovná čas.

Staroměstský orloj

Otakar Zámečník se o staroměstský orloj vzorně stará a on se mu odvděčuje tím, že šlape jako hodinky. Jen zjara, když se z velkých mrazů prudce oteplí, začne trochu dělat neplechu. Železné součásti soustrojí žijí, roztahují se a smršťují ... to je tu pak orlojník od rána do půlnoci, hledá, kde to drhne, nahýbá součásti o zlomky milimetrů na jednu stranu, čeká, co to udělá a když tento zásah nepomůže, zkusí to na druhou.

Je na ten historický zázrak velmi pyšný a doufá, že jeho následovníci budou orloj se stejnou láskou hýčkat - pak dozajista bude sloužit dalších 6 století.

Když jsme vycházeli ven z malých kovových dvířek pod Mánesovým kalendářem, byla právě celá. Smrt tahala za zvonek, apoštolové se producírovali v okénkách a než zakokrhal kohout, dělali turisté dole ach, och a bravo.

rodina

Vzpomněla jsem si na to orlojníkovo zaujetí v souvislosti s jinou velmi záslužnou a trpělivou činností. V Plzni totiž začala pracovat Poradna náhradní rodinné péče, za Brnem teprve druhá v pořadí. V České republice je kolem 20 tisíc opuštěných dětí, kterým osud připravil dlouhodobý pobyt v dětských domovech. Tím jsme v počtu dětí vyrůstajících mimo rodinu na nelichotivých předních místech v Evropě. Jednou z možností, jak tuto skutečnost zvrátit a dětem umožnit žít v rodinném prostředí, jsou pěstounské rodiny. Ty mají možnost se setkávat a vyměňovat si zkušenosti prostřednictvím Sdružení pěstounských rodin. A poradna, která sídlí v Borské ulici, je pro ně bezesporu velkou pomocí.

Ukázalo se to například nedávno při Kulatém stolu, nazvanému Specifika dospívání u dětí v pěstounské péči aneb máme doma puberťáka. Děti přijaté do rodiny obvykle bolestněji budují svou osobní identitu než děti, které se rodičům narodí. A pěstouni si ze setkání u Kulatého stolu odnesli poznatky, jak lépe porozumět těmto dospívajícím dětem a důležité pro ně bylo i zjištění, že podobné "radosti a starosti" prožívají také další rodiče s dětmi v náhradní rodinné péči.

Setkali se tu lidé s nevšedními osudy. Přijeli i Lenka a Pavel z Radinov na samém okraji Šumavy. Jejich rodina čítá 6 vlastních a 4 děti svěřené do pěstounské péče.

V červnu 2005 jim obec poskytla bývalou školní budovu. Během třech měsíců se proměnila za pomoci sponzorů a přátel v bílý dům s řadou pokojů, který nazvali Radovánek. Vysnili si, že kromě šesti vlastních v něm budou žít i děti, které jim budou svěřené do pěstounské péče. Po celý následující rok vyřizovali všechny potřebné žádosti, psychologická vyšetření, testy. V červnu 2006 se jeli podívat na čtyři sourozence do Východních Čech. Dnes jsou to více než dva roky, co s nimi v Radovánku žijí a Pavel s Lenkou jsou na ně velmi pyšní.

Naše rodina|foto: Corbis

Splnili si už i další plány. Díky pochopení obce vybudovali z původní školní zahrady dětské zábavné hřiště a parčík, kde si mohou hrát nejen jejich děti, ale i kamarádi z Radinov a okolí.

Chtělo by se zvolat stejně jako před pražským orlojem bravo!, protože oni by si to určitě, stejně jako další pěstouni, zasloužili.