Propaganda
Minulý týden jsme věnovali hodně pozornosti událostem, které se odehrály před 60 lety, tak zvanému Vítěznému únoru. Dnes se k tomu z trochu jiného pohledu vrací zamyšlení Evy Klausnerové.
O sametové revoluci provolávali lidé na náměstích různá hesla. Jedno z nich bylo: Vláda lže jako když Rudé právo tiskne. Pražské ulice vřely od začátku roku 1989. Shromáždění se opakovala bez ohledu na vodní děla a zatýkání, ale noviny neochvějně informovaly o plnění socialistických závazků a síle Varšavské smlouvy. V Polsku byly první svobodné volby, Maďarsko otevřelo hranice s Rakouskem a rehabilitovalo Imre Nagyho, Erich Honecker podal demisi a padla Berlínská zeď. Avšak Rudé právo psalo o nerozborném přátelství československého lidu se Sovětským svazem a důvěře našich pracujících v politiku komunistické strany. Kdyby někdo chtěl po 50 letech posuzovat situaci podle tehdejších médií, pochopil by, že s výjimkou několika blouznivců, byli všichni s vládními represemi na výsost spokojeni.
Únor 1948 moje generace ještě pamatuje. Je pravda, že se našli tací, kteří návrat násilí a nesvobody vítali, ale těch nebylo mnoho. Naopak, i ti co dosud věřili, že KSČ je zárukou sociální spravedlnosti, byli vývojem událostí zaskočeni a zděšeni. Mnozí se utěšovali, že účel světí prostředky, ale to je útěcha, která se už mnohokrát v historii neosvědčila. Špinavé prostředky nikdy dobrému účelu nepomohly. Voliči KSČ však byli v menšině, vždyť 60 % občanů komunistům hlas nedalo. A ti se okamžitě ocitli pod hrubým nátlakem, který se nelišil od metod nacistů. Politická propaganda se ve stejné chvíli chvástala, že všichni Čechoslováci manifestačně vyjadřují podporu Klementu Gottwaldovi. Při letošním vzpomínání na Únor se zdálo, jako by se mnohé komentáře a pořady opíraly jen o tehdejší Rudé právo. Dozvěděli jsme se, že násilný převrat se odehrál za velké podpory většiny obyvatelstva, a že při něm jásaly stotisícové davy. Pamatuji si, jak nás v době vyučování ve škole seřadili a bez vysvětlení odvedli na náměstí. Bylo to na příkaz ministerstva školství. U tribuny tleskala a jásala klaka, ale ostatní stáli mlčky. V dalších dnech jsme byli velice nešťastní, protože všechny naše poválečné sny a naděje se zhroutily. Od té chvíle jsme také věděli, že sdělovacím prostředkům se už zase nedá věřit. Je možné, že by jim uvěřili naši vnuci?
Po 60 letech události ztrácejí přesné obrysy a snadno je lze proměnit ve schémata. Dnešní době vyhovuje nacházet co nejvíce chyb na konání předků a přisuzovat jim ještě horší vlastnosti, než si zaslouží. Tak jako se do nedávna tvrdilo, že u nás nikdy nebyli hrdinové, a teprve dnes to pamětnické cykly vyvracejí, tak by stála za revizi i fáma, že jsme všichni s nadšením toužili po ruské knutě. Přesnější znalosti nedávné historie by možná mladším generacím přispěly i ke zvýšení vlastní sebeúcty.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
