Přední českou historičku skla přivedla k její celoživotní vášni náhoda

Jitku Lněničkovou znáte možná jako spisovatelku populárně naučných knih, za které získala i Zlatou stuhu, tedy ocenění pro nejlepšího autora knih pro děti a mládež. Je ale také autorkou odborné literatury a držitelkou ceny Gloria muzaealis. Asi nejčastěji je ale její jméno spojované se sklem. Jitka Lněničková je především kurátorka sbírek a naše přední historička skla. Přitom se ke svému oboru dostala vlastně náhodou.

Pavilon skla Klatovy a exponáty vyrobené ve sklárně v šumavském Anníně|foto:Jitka Englová, Český rozhlas

„Moji rodiče mají chalupu v Jizerských horách přímo pod sklárnou, a protože já jsem docela líná a zjistila jsem, že dole pod kopcem je archiv, no tak jsem začala dělat diplomovou práci na firmu Riedel z Desné,“ vzpomíná na dobu, kdy končila studium češtiny a dějepisu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Zkoumat staré sklo je jako detektivka

„Zajímalo mě spojení techniky, kunsthistorie a historie. Je to komplexní záležitost, nemůžete se podívat na skleničku a říct, jestli je barokní nebo rokoková. Musíte vzít v potaz techniku, možnosti toho výrobního závodu, je to vlastně taková detektivka,“ vypráví s nadšením Jitka Lněničková. Ta se na začátku své kariéry přesunula z Jizerských hor na Šumavu, kde koncem 80. let začala spolupracovat s muzeem Šumavy v Kašperských horách.

Na Šumavě se také začala zajímat o historii zaniklé sklárny Lötz v okolí Klášterského Mlýna. „Mně přišlo, že už je Lötz zmapovaný, moc jsem se jím nezabývala, zajímavější mi přišla třeba sklárna Lenora Vimperk. Ale pak jsem byla kurátorkou v muzeu Šumavy, kde jsem asi v půlce 90. let šla do archivu do krabice se sklářskými střihy. A zjistila jsem, že jejich stav oproti stavu, který byl zachycený v knížce z 80. let, je tragický,“ popisuje autorka obsáhlého katalogu o sklárně Lötz.

Sklářské střihy, to je národní poklad

Sklářské střihy, to jsou papírové šablony, podle kterých skláři přímo v huti zhotovují výrobky. Podle Jitky Lněničkové jde o velmi cenné dokumenty, a proto se sedm let věnovala jejich záchraně. „V archivu Lötzu se jich zachovalo asi 200 tisíc, ale problém byl, že byly velmi kyselé, pokud by se s tím nic nedělalo, za chvíli by po nich zbyly jen žmolky. Asi jednu čtvrtinu se nám podařilo zakonzervovat a zbytek na záchranu čeká, ale už jsem domluvená se sběrateli, že finančně vypomohou,“ popisuje historička.

Sklárna Annín - muzeum|foto:Pavel Halla, Český rozhlas

Sběratelé skla se také na Jitku Lněničkovou často obracejí o radu. I staré sklo se totiž, podobně jako jiná umělecká díla, často padělá. „Z dílny Lötz se nejvíce padělá secesní sklo, já mám ale nejraději výrobky vzniklé po roce 1905, kdy v tamní sklárně experimentovali s technologiemi a my dodnes nevíme, jak některé kusy vyráběli,“ prozradila.

Dnes je Jitka Lněničková kurátorkou v Pavilonu skla v Klatovech. „PASK je moje milované dítě a pak mám na Šumavě druhé dítě, Sklářské muzeum v Anníně. Annín je mým druhým domovem od roku 2015 tu pořádáme sklářská sympozia, kde tvoří studenti středních a vysokých škol přímo v provozu z roku 1796. Já říkám, že Annín je stará dáma velmi mladého ducha,“ uzavřela odbornice, jejíž zasvěcený výklad můžete slyšet na různých komentovaných prohlídkách.