Povodeň není strašák, jen jí musíme rozumět
Povodně jsou v posledních letech poměrně častou součástí zpravodajství. Ať už ty deseti nebo stoleté, tak ty takzvané bleskové. Co ale dělat proti povodním? Odpověď zní až neuvěřitelně jednoduše. Nebránit vodě v její přirozenosti. Umožnit srážkám zůstat tam, kde spadnou. Přirozeně rozčlenit krajinu a respektovat původní záplavová území řek. Hosty pořadu Českého rozhlasu Plzeň „Co vás zajímá“ byli ředitel závodu Berounka Povodí Vltavy Miloň Kučera a hydrobiolog Jindřich Duras.
Řeky do původních záplavových ploch odpradávna přinášely živiny. Vody se poklidně vylily z břehů na louky a pastviny, které se tím zúrodnily. Zároveň se tak čistilo hlavní koryto řeky. S alibi technických opatření se ale začala původní zátopová území zastavovat. Vyrostly valy a řeka tak přišla o místa, kde se dříve mohla poklidně vylít.
A když už se do takové „zátopové obytné zóny“ přeci jen dostane voda, kritici často volají směrem k podniku Povodí Vltavy, proč tomu nezabránil. Pravomoci Povodí Vltavy ale ve skutečnosti začínají a končí před branami měst a obcí. V územním a stavebním řízení obcí má Povodí Vltavy roli víceméně poradní. Ubíráním dalších a dalších přirozených ploch pro velkou vodu jejich zástavbou se ale jen zvětšuje potřeba výstavby vyšších umělých stěn níž po proudu. Ta samozřejmě paradoxně zatěžuje místní rozpočty.
V rámci našich možností jednáme a seznamujeme majitele pozemků při říčních tocích s důležitými principy a funkcemi záplavových ploch. V řadě případů se nám už podařilo vrátit okolí řeky do přirozeného a funkčního stavu. Je to ale běh na dlouhou trať a některé nápravy krajiny nezažije ještě ani současná generace dětí, přiznává ředitel závodu Berounka z Povodí Vltavy Miloň Kučera.
Jako další velký problém pro říční systém připomněl rozlehlé umělé plochy, které vznikly například kolem dálnice D5 nebo v oblasti průmyslových zón. Dešťová voda se odtud odvádí nepřirozeně - systémem kanalizace a potrubí. Velké plochy se tak zbytečně odvodňují a nekontrolovaně posílají obrovské množství vody do říčního systému.
Častým nešvarem při povodích řek a potoků jsou také zoraná pole až k břehu. Při sebemenších deštích sebou voda do řek bere cennou ornici. Přitom pár centimetrů ornice se tvoří i sto let. Nešetrným hospodařením se naopak drahocenná zemědělská půda zbytečně splavuje do vodních nádrží, které zanáší. Jejich následné čištění pak představuje zbytečné a nemalé náklady.
Musíme konečně pochopit, že příroda nebude skákat podle nás. Pokud si někdo prosadí stavbu těsně u řeky, tedy v záplavovém území, nesmí se pak ničemu divit. Do budoucna je třeba počítat s tím, že i hydrologické jevy tak, jak se mění klima, se budou třeba i zhoršovat a přicházet častěji. Nemůže se spoléhat jen na technická opatření, to není dobrá cesta, říká hydrobiolog Jindřich Duras.
První vlaštovka jménem Klabava
Opakované povodně na řece Klabavě odstartovali první komplexní řešení celého toku. Řeka Klabava pramení ve výšce přibližně 780 metrů nad mořem a do Berounky se za 50 kilometrů svého toku vlévá ve výšce jen asi 300 metrů nad mořem. Jde tedy o přirozeně rychlý tok. Povodí je tu bez přirozených rozlivových ploch a všechny obce při toku od Strašic až po Rokycany jsou v poměrně sevřeném údolí. Dosavadní protipovodňová strategie tu nefunguje. V podstatě spočívala v protipovodňových hrázích a bariérách. Podle Miloně Kučery se tím ale už tak rychlá voda ještě víc urychlila a poslala do obce níž po proudu. Na příkladu Klabavy proto konečně vzniká strategický a hlavně komplexní projekt. Jde o první řešení povodňové správy jedné řeky jako celku. Na povodňovém projektu společně pracují kromě Povodí Vltavy také svazek obcí při řece Klabavě a Plzeňský kraj.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
