Petra Kosová: Ztratili své nejlepší přátele
Zítřejší datum patří k těm smutným mezníkům v českých dějinách. 21. srpen roku 1968. K němu se vztahuje dnešní příspěvek Petry Kosové.
21. srpen 1968: den, který vyměnil Čechům národnostního nepřítele. I tak se lze na tuto událost dívat. Generace prarodičů se ještě vzpamatovávala z traumat druhé světové války a v lepším případě s nedůvěrou pohlížela na Němce. V jejich dětech ale roku 1968 vzbudil odpor někdo jiný: Rusové. Častěji nazývaní hanlivě "Rusáci".
Z české společnosti tahle antipatie zcela nezmizela ani po 44 letech. Není divu: Sověti diktovali od počátku komunistického puče v roce 1948 české
vládě, a ta Sovětům podlézala znovu po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. Tehdy Rusové, dříve vnímáni značnou částí Čechů jako osvoboditelé, šokovali. O to prudší byla následující nenávist. Něco z ní zbylo.
Je to znát třeba při sportovních kláních, hlavně týmových, hokejová utkání jsou modelový příklad. Nechuť vůči Rusům je příznačná zvláště pro západ Čech, kde místní často zneklidněně sledují ruský vliv v Karlovarském kraji, hlavně v samotných světových lázních. Jak pravil do telefonu jeden cizinec v plzeňské MHD: "Vary, eto ruskyj gorod." Vary, to je ruské město. Se strachem a odmítavě se většina české společnosti staví proti tomu, aby klíčové energetické podniky a banky ovládali ruští investoři. A oni o to usilují. Takže tato ostražitost má své příčiny.
Ve vztazích Čechů k Rusům ale není jen averze. Je tu i silné duchovní spříznění. Ruština poskytla češtině na konci 18. století, kdy se náš rodný jazyk zvedal z prachu, řadu slov, třeba: vzduch, příroda, pyl, vkus nebo šíje. K Rusům (stejně jako k Polákům a Jihoslovanům) vzhlíželi vlastenci v 19. století. Pro ruské dramatiky mají mimořádné pochopení čeští režiséři: mezi interprety Čechova proslul například Jan Kačer nebo Petr Lébl. Vzdělaní Češi znají, čtou a obdivují velikány ruské literatury, hudby nebo filmu.
A současně skepticky sledují současný politický vývoj v Rusku. Zvláště mladí lidé se s vervou angažují v nynějším soudním procesu s členkami ruské punkové skupiny Pussy Riot a obdivují jejich odvahu. Zvláště proto, že ruské politické poměry nejsou vnímány jako ideálně demokratické.
Ještě víc odvahy, když se vrátíme k roku 1968, potřebovalo osm statečných, kteří šli 25. srpna demonstrovat na obrovské Rudé náměstí v Moskvě. Málo o nich mluvíme, přitom si zaslouží naši úctu. S okupací Československa jistě nesouhlasily stovky, ne-li tisíce Rusů; těchto osm se vydalo všanc jisté a tvrdé perzekuci. Během několika minut tuhle skupinku napadla a sebrala KGB. Neměli šanci na masivní pozornost mezinárodních médií.
Byli odsouzeni k několikaletým trestům vězení, k pobytu v pracovních táborech, ve vyhnanství nebo v psychiatrické léčebně.
Byli to: lingvista Konstantin Babickij, básník Vadim Delone, dělník Vladimir
Dremljuga, anglista Viktor Fajnberg, básnířka a překladatelka Natalja
Gorbaněvská, fyzik Pavel Litvinov, lingvistka Larisa Bogorazová a Taťjana
Bajevová.
S sebou měli tenkrát československou vlaječku a transparenty s různými hesly, včetně: "Za vaši a naši svobodu". A jeden z nich hlásal prorockou předpověď budoucích česko-ruských vztahů: "Ztrácíme naše nejlepší přátele".
Do jisté míry se proroctví naplňuje i teď. Ale mnohdy vášnivá podpora Pussy Riot napovídá, že jsou přece jen chvíle, kdy jdou česko-ruské animozity stranou. A to jsou chvíle, kdy je třeba vyjádřit podporu těm, kteří se nebojí protestovat proti zneužívání moci.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
