Omrzliny rozumu

Ty příhody se v těchto dnech i u nás děly, vznik omrzliny neurčuje geografická poloha ale zima prostá. Přitom omrzlině vezmeme její hlavní zbraň, onen tichý a neviditelný útok, docela snadno; chráníme se předem, preventivně, a všímáme si neustále případných změn na kůži, končetinách a také na těch uších a nosu, které mráz napadá nejdříve. Důležité je vědět jedno: omrzlina nevaruje, často ani nezabolí a už je na všechnu léčbu pozdě.

Velmi podobně a stejně zákeřně a důkladně, postupuje úmrť i na duši a na rozumu člověka. Často si ani nevšimneme, že tato část naší citlivosti už je spálena, že rozum sice máme subjektivně celý, ale v ordinaci by nám objektivně pověděli, že jeho část jsme už nechali omrznout, že jsme se neohlídali dost. Rozum a cit jsou totiž tkáně jako jiné, původně navíc daleko citlivější než konečky prstů a nos. Ale jako se rozum od nerozumu bolestí neodliší, tak u duše jsme zase líní sledovat její dobré prokrvení. Ohroženi jsou, ohroženi jsme, všichni. Nádeník jako akademik, hrobař jako předseda vlády. Zajímavé, ale u těchto druhů poškození tkáně příznačné, je to, že si poranění častěji všimne dříve než pacient sám, jeho okolí. A ještě zajímavější je to, že jak se s tím poraněný smíří, tak to dokonce snad chce, aby si toho okolí hodně všimlo.

Bjarte Engen Vik|foto: ČTK/EPA,ČTK

Když jsem uviděl Václava Klause na billboardu v objetí s lyžemi Völkl, uviděl jsem diagnózu předešle popsanou nečekaně velkoplošně. Je lhostejné, zda politik propaguje lyže, nebo lyže politika; tak jako tak jde o špatný skluz v oblouku hned první volební branky a je zde také lhostejno, zda to politik smí nebo nesmí. Předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, profesora, inženýra Václava Klause, předsedu jedné z nejvlivnějších politických stran v republice, si ale jednoduše nechci zařadit na stejný billboardový svah s fialovou krávou, s hranolky de Luxe, s dámskými kalhotkami a alkalickými bateriemi. Jestli o to usiluje on, je třeba mu povědět o nebezpečí omrzlin včas. Nechce se mi věřit, že by politici chtěli řídit stát omrzlých občanů, kterým je všechno jedno. Stejnou ulicí jde i mé přání, když jako občan nechci omrzlé, byť ještě dobře lyžující politiky. Ani tento poslední příklad nedokrevnosti politických duší není bolestivý, ale občansky o to bolestnější je sledovat ten tichý úbytek důležitých tkání?

Václav Klaus|foto:Jan Rosenauer