O vývojce a spoušti
V hale Českého rozhlasu Plzeň probíhá výstava s názvem Objektivem Mladé fronty Dnes. Své fotografie tu představují reportéři západočeského vydání tohoto deníku a svým fejetonem připomíná jejich práci Jiří Tomáš Blažek.
Fotograf se dívá jinak, než člověk. Fotograf, a to podezření se mi potvrdilo dlouholetým sledováním jejich reakcí, řeči jejich těla i způsobů stravování, fotograf je chodící a jezdící clonou. Někteří mají i oči podobné štěrbinkám uzávěrky. Když potkáte fotografa bez fotoaparátu, což se vám podaří asi tak stejně často jako setkání se želvou bez krunýře, neznamená to vůbec, že ten přestal jako fotograf vidět. Nemusí mít v sobě založený film, nemusí kolem sebe blýskat, ale k poznání je hned. A dokonce lze poznat, zda takový fotolap, (nikoliv fotolab, jako fotolaboratoř, ale fotolap s pé na konci, jako fotolapka), je portrétistou, krajinářem, fotografem stativním nebo momentkovým. Stativní krajinář, řekněme konceptualista, je pohodář, který nemá potíže ani s časem osvitu, ani s neklidným modelem, ani s neklidnou situací. Reportér, a mluvíme dnes hlavně o nich, je rozpoznatelný tikem v rukou, neustálým švenkováním očí po okolí a pružinovým napětím v celém těle. Fotograf, kterého živí síla okamžiku, nežije plynule; žije v záběrech, v okéncích.
Reportér novinářský je ještě jiným druhem z téže živočišné skupiny. Fotografuje ledacos, protože ledacos v novinách potřebují. Vlaky jezdící, stávkující, špinavé, havarované, osprejované, vagóny plné lidí i prázdné. Auta pořád, ryby na podzim a v prosinci, policisty, zdravotníky a jejich pacienty i vrtulníky, soudce, obžalované, politiky. Obžalované, i politiky, tak je to správně. A to je zvláštní kategorie, politik a jeho tvář. Ptal jsem se fotografů, jestli mezi nimi mají nějaké fotogenické oblíbence, jak je to s političkami a jak se fotí politik bez tváře, ale odmávli mě teleskopickou rukou se slovy: kus jako kus, vagón nebo předseda, je to jedno. A mají pravdu, fotografický přístroj totiž vnímá pouze světlo a tmu, jas a stín. I když u političek je třeba být důslednější při práci s pozadím. Víte jak to myslím, naprosto korektně a bez jediné myšlenky na rybí oko.
Reportér novinářský je člověkem veledůležitým, protože co vidí čtenář v novinách první? Pěknou větu, nebo sloupek? Cizelovaná souvětí logických předpokladů a chytrý závěr? Ne. Fotky vidí, čtenář. Dokonce ani nemusí umět číst, čtenář, a vidí fotografie. A někdo tak i kupuje noviny, podle fotografií. Kdepak text, k tomu se dostane až ve vlaku, v tramvaji, na toaletě. Fotku hned na stánku, hned na pultu trafiky. Hýčkal bych si fotografy, být šéfredaktorem, hýčkal bych si je i tehdy, kdybych to na šéfredaktora nikdy nedotáhl a stal se politikem, a kdybych byl političkou, nosil bych jim buchty za to dobré pozadí.
O práci není nouze, pro fotografy. Světlo je, vagóny jsou, dopraváci i doleváci se množí, katastrof přibývá a bankovních domů ubývá, pořád je co ostřit, případně tupit. Dokud je život ve vývojce, redakce v ustalovači, dokud má fotograf na polívku, není se čeho bát. Stačí mačkat knoflík, spoušť se vždycky nějaká najde...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
