O pravdě – v politice
Co je to pravda? To je nekonečné téma pro filozofy a pro lidstvo vůbec. V dnešním publicistickém příspěvku se podívá Svatopluk Holec na fenomén pravdy v politice.
Již staří Řekové říkávali: Mým přítelem je Sokrates, ale více se přátelím s pravdou. Chtěli tím říci, že hovořit pravdu patří k základním lidským hodnotám.
Jenomže: je morálně opodstatněné vždycky hovořit pravdu? Sotva! Kdybych na oněch celkem pěti tak zvaných „pohovorech“ na STB v dobách normalizace vždycky hovořil pravdu dost lidí bych přece přivedl do neštěstí!
A dál: dá se vždycky přesně stanovit co je pravda? Zase sotva? Zlaté kašny na plzeňském náměstí se někomu nelíbí, jinému líbí a dalšímu jsou zcela lhostejné. Kdo z nich má pravdu a kdo lže? Nikdo! Tak zvané hodnotící úvahy jsou vždycky osobní, subjektivní. Někdo má rád Prazdroj, jiný Staropramen a třetí nedá dopustit třeba na Krušovice.
Mluvit pravdu a nic než pravdu bývá požadováno od veřejných činitelů, najmě od politiků. A zase to neplatí paušálně.Šéf kriminálky který by na otázku redaktora jak jsou daleko s vyšetřováním nějaké vraždy odpověděl že mají nezvratné důkazy , že ji spáchal pan Novák a požádal ho veřejně aby byl zítra ve dvanáct hodin doma, že si pro něj přijdou, by určitě nebyl člověkem na svém místě. Podobně diplomat, který během jednání odpovídá vyhýbavě přece nebude veřejně tahat svá esa z rukávu.
I jindy má politik právo neodpovědět. Třeba na všetečné otázky příliš hluboce mířící do jeho soukromí – pokud ovšem jeho jednání nevyvolává oprávněné veřejné pohoršení. Domů si každý pouští veřejnost jen tak daleko, jak sám uzná za vhodné. Dobře to nedávno předvedl třeba expremiér Fišer.
A dále: i politik má právo, ba někdy povinnost říci ono proslulé „ No comment“ - nekomentuji. Jenom skutečné drbny a lovce senzací může snad zajímat když nejslabší strana momentální a zatím ne špatně vládnoucí exekutivy v tisku vyhrožuje odchodem z vlády nebo když si politikové posílají vzkazy prostřednictvím masmédií. To si snad mohou pánové a dámy tak zvaně „vyříkat“ mezi sebou třeba na vládě.
Vyloženě špatné ovšem je když politik tak zvaně mlží, jak to mistrně dokazovali v minulosti ne právě dávné kupříkladu pánové Langr, Gross či onen neschopný předseda Poslanecké sněmovny jehož jméno si pár týdnů po volbách už ani nikdo nevzpomene.
Politik je i proto veřejným činitelem, aby veřejnosti – alespoň co se týká jeho rezortu – dokázal vždy věcně, přesně a jasně říci pravdu – jinak tam nemá co dělat. A zase“ i on musí mít možnost uvést, že problém má víc variant řešení, uvést která je mu zatím nejbližší a proč a do kdy bude známo konečné stanovisko. Jistě nebude nikdo třeba od ministra školství chtít přesnou odpověď na otázku kdy třeba skončí oprava školy někde ve Zlámané Lhotě – ostatně není to ani jeho záležitost a je to přílišný detail. A druhé strany ale chlapské je – a mám na mysli momentálního ministra dopravy – když politik kupříkladu vyhlásí, které stavby silnic zastaví, pak ale jede do krajů a své stanovisko zase veřejně s uvedením důvodů dokáže korigovat. Chybu udělá jen ten, kdo nic nedělá.
Co si ale politik v demokratickém státu nesmí nikdy dovolit, je lhát. Příklady si posluchači jistě dokáží doplnit sami. Připomenu jenom jeden historický když v roce 1953 Antonín Zápotocký veřejně prohlásil, že naše měna je pevná jako nikdy před tím – a doslova za pár dní jsme měli měnovou reformu. Tenkrát jsme ovšem demokratický stát neměli.
Takže – a závěrem: tam, kde je politik povinen mluvit pravdu trvejme na tom neúprosně. A případným lhářům dokažme nejen, že lež má krátké nohy, ale legálně je zbavme jejich obročí.
Ostatně jak že to řekl Mistr Jan Hus? Miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.