Na téhle planině stálo město

Jsa z generace, která ten dokument ještě potřebovala, pravím: mám modrou knížku. Po devíti letech bojů mi ten sen každého mladého muže dali v Posádkovém domě armády Peklo do rukou a vyjádřili lítost, že to takhle dopadlo. Já, nádoba pokrytectví, opáčil cosi v tom smyslu, že mne to taky mrzí a vyšel z Pekla, v obou smyslech toho slova. Touhle dobou to bude deset let.

Ne, nebudu veřejně slavit soukromé výročí. Jen se od něj odrazím k paradoxu: ačkoli nemám s armádou jako institucí nic společného a můj vztah k ní je mírně ostražitý, jednu věc jí závidím a velmi mne přitahuje. Je to vojenský výcvikový prostor v Doupovských horách. Pustina, prázdná, tajemná země za hradbou hor a cedulí Vojenský prostor Hradiště, vjezd a vstup na povolení.

Lipoltov

Když jsem si před lety přivydělával v archivu obcováním s matrikami, zjevovala se mi z nich jako potopený kontinent. Zničené vesnice s názvy Tocov, Bražec, Lochotín, Mětikalov, a jako koruna všeho Doupov, ztracené město uprostřed ztraceného světa. Kdykoli slyším písničku Black Gold od skupiny Soul Asylum, ve které se zpívá "na téhle planině stálo město," říkám si, že je o něm.

Tehdy, v půlce devadesátých let, to na chvíli vypadalo, že se zájemcům otevře. Pak ale Česká republika vstoupila do NATO a prostor se opět uzavřel. Na jednu stranu je to možná dobře - ekologové si mnou ruce, neb takový lán země, kde si příroda dělá, co chce, aby jeden pohledal. Navíc se lze obávat, co by s tak unikátní krajinou udělal hamižný podnikatel v oblasti cestovního ruchu: varovných příkladů se nabízí spousta. Na druhou stranu je člověku líto, že mu není přáno.

Samozřejmě: je veřejné tajemství, že i přes zákazy a různá nebezpečí se do prostoru vydávají větší či menší dobrodruhové. Riskují bloudění, zápas s faunou i flórou a v neposlední řadě situace, které mistrně ovládá jakákoli uniformovaná instituce v této zemi. Takovou situaci korunuje postih.

Kaple pod Strážným vrchem

Pro ty, kteří si nejsou jisti, zda jim strázně cesty a rizika pobytu stojí za to, nabízí se varianta zdánlivě náhražková, přesto však pozoruhodná. Totiž, obejít Doupovské hory kolem dokola po úpatí. Cestou si může pokušitel omakat terén a všechno dobře zvážit: přidanou hodnotou je mu krajina, která si co do přitažlivosti s tou uvnitř okruhu nezadá.

Má místa, která slynou čirou hrůzou. Zplundrované lázně Kyselka na jihozápadě rozkolísají i hodně otrlé povahy. Výživný pohled se skýtá i těm, kteří na severovýchodě zlezou hradiště na Úhošti: pod ním leží Kadaň a za ní panorama povrchových dolů mezi dvěma citadelami v Prunéřově a Tušimicích. Cestou na jih podél kopců pak vstoupíme do kraje podobně vyprázdněného, jako je tam nahoře: čím víc na jih, tím víc se zalidňuje, a místa zludračená se mísí s docela přívětivými. Údolí ve Valči se zámkem s Braunovými sochami v parku, kopec Vochlice, který kolega přejmenoval na český Silbury Hill, Andělská hora.

Na konec to nejlepší. Na západě se připojí Ohře, a její údolí skýtá magická panoramata. I místa jsou najednou přívětivější. Ve Velichově lze v syrovém pivovaře zdrbat sváteční vodáky a okusit místní skvostný ležák. O kus dál leží na úpatí hor vesnice, v ní statek jak z anglického venkova: dá se tu zadarmo spát ve stodole nebo za solidní peníz v pokoji, a pak pokračovat podél řeky, za kterou se tyčí majestátná hradba Krušných hor.

zámek Valeč|foto: www.obecvalec.cz

A tam, když už je cesta skoro u konce, předá cestovatel klíče od pokoje, poděkuje a rozloučí se s ubytovatelkou. Nedá mu to, a zeptá se. "Prosím vás, jen tak orientačně, na kolik by to člověka přišlo, kdyby vlezl do vojenského prostoru a byl v něm jat?"

Milá dáma vysloví částku s třemi nulami na konci. Pak se usměje. "Vy se tváříte, jako by to pro vás bylo přijatelné. Nebo ne?"

No právě.