Míra užitku

Všechno jde změřit, všechno vyčíslit, popsat, zařadit, vydefinovat, nadefinovat. Alespoň ekonomové si to myslí jistě, ale i zástupci jiných věd a držitelé jiných odborných vědomostí nás ve svých učebnicích a skriptech přesvědčují o tom, že do rovnice lze dosadit i pocity a city a něhu třeba a stupeň okouzlení jednotlivce i davu, a stupeň okouzlení jednotlivce davem a davu jednotlivcem také. Hodnota člověka je pro soudy celého světa vyčíslitelná na korunu, pro pojišťovny na haléř. Kolik dostanou příbuzní odškodného když jen tak umřu, když mně někdo zabije, když mně něco zabije, když se zabiju sám. (Tady už míru mého užitku dosavadního, ale také užitku zmarněného mou nepřítomností mezi živě užitečnými, posuzuje každý jinak; v pojišťovně, u příbuzných, známých, i v krematoriu; což není rouhání, ale konstatování socioekonomických neproměnných.

Peníze

Míra užitku kohokoliv již neexistujícího může dokonce právě jeho neexistencí stoupnout. Nechci se pouštět na tenký led abstraktních teorémů užitkovosti, ale zcela selsky a na sčotu lze snadno prokázat, že třeba Hitler, Gottwald nebo Stalin jsou mnohem užitečnější jako odstrašující mrtví, než kdy byli jakýmkoliv svým činem za svého živa.

Míra užitku živých politiků jde pochopitelně také měřit, ale zatím se samotní politici snaží o zjednodušení až k jednoduché páce: čím delší peníze v parlamentu dostanou, tím větší odpovědnost prý na krátkém konci páky zdvihnou. Aspoň se tak někteří snaží vypadat, když naopak mnozí z nich už se ani vypadat nesnaží. Ten příběh z posledních diskuzí v posledních dnech znáte; všem se zmrazí platy, jen poslancům a senátorům se zmrazí až po jejich zvýšení. Takto to navrhují, takto si to možná i schválí.

Závist opravdu není tou pohnutkou, která by diktovala tyto výčitky. Diktuje je snaha pohnout naše zákonodárce, aby se pokusili vrátit na zem, mezi ty lidičky, z kterých vzešel jejich mandát, nikoliv však právo pohrdat jimi. Jestliže je vláda pevná a neústupná ve věci zvyšování platů jiným a v prosazování dalších úsporných opatření technikou téměř sebezničující, neměli by ministři, resp. předáci stran nechat členy poslaneckých klubů o takové zpanštělé kulišárně vůbec jednat. Nemají dobrou pověst, naši zákonodárci, co se starostí o výši svých platů zabývají daleko více, než o jinou, mnohem potřebnější práci pro voliče. Voliči to ale vidí, páni poslanci a senátoři, dobře to vidí.

Byl to špatný nápad, s tím platem, protože teď si začne volič víc všímat každého vašeho nedodělku, každé vaší chyby, každého hlasování. Že na to stejně volič zapomene a že vás bude volit znovu? A co když už ne, páni zákonodárci, co nezapomínají pracovat na výši svých, ale nikoliv voličských platů? Za těch asi patnáct stovek navýšení vám to věru nestálo, takto odkrýt ledví svých životních priorit. Jestli ano, jste od reality světa pod vámi ještě dál a výš, než kam sahají poslední siločáry míry vašeho užitku. A bez gravitace užitkovosti to dál nepůjde, protože zde platí zákony nikoliv vaše, ale fyzikální.