Milionář na Modravě

O prázdninách navštěvujeme hrady a zámky, ale skutečný život na zámku si stěží umíme představit. K čemu vlastně někdejší šlechta užívala tolik venkovských sídel, co tam dělali, jak žili, bavili se. Pracovali tam? Stýkali se nějak s místním obyvatelstvem? Bereme jako samozřejmost, že společnost byla sociálně rozdělená, na zámku prostě žili jiní lidé než v podzámčí a jedněm do druhých příliš nebylo. K zámku koneckonců patřilo také panství, lidé na něm pracující věděli, pro koho pracují a kdo je platí, a panstvo, bylo-li nakloněné starat se o rozvoj obyvatel svého údělu, přispělo na kostel i na školu.

V Modravě na Šumavě vzniká stavení, které má rozměry zámku. Na místě bývalé roty pohraniční stráže si ho staví podnikatel Zdeněk Bakala, kterému, kdyby to bylo před sto lety, bychom říkali uhlobaron, protože je vlastníkem Ostravsko-karvinského revíru. Betonovou rotu nákladně zboural a stavbu nového domu zadal progresivní architektonické kanceláři, která vyprojektovala dům v podstatě neviditelný, zapuštěný do země, krytý zelenou střechou, v průčelí vzepřený sloupovím křivolakých kmenů. Demokratický milionář vyvěsil po Modravě informační tabule. V tom je totiž proti časům zámků rozdíl: všichni jsme si rovni. Pochopitelně, že jsme se šli na dům podívat, já a dva moji vnuci.

Modrava|foto: www.sumava.info

Jednoho podvečera jsme ho obešli kolem plotu (jeho pozemek odpovídá pozemku někdejších hraničářských kasáren, člověk si ještě představí velitelský plac i klece se psy, na zelené střeše by mohl přistávat vrtulník) a vepředu u brány nám jeden ze stavbařů vlídně řekl, ať se jdeme podívat dovnitř, jestli nás to zajímá, a neplížíme se kolem plotu. Poděkovali jsme za pozvání, pro tu chvíli je odmítli a šli domů, byl už večer. Před koncem pobytu jsme se tam ale vypravili znovu, rozhodnuti pozvání využít. U vchodu už byla instalována posunovací vrata z oceli, elektronicky ovládaná, přes něž není vidět, dala se ale ještě obejít. Sotva jsme vstoupili, začal na nás od domu křičet muž, který dohlížel na stavbu, že to je soukromý pozemek střežený kamerou a pan investor že si nepřeje, aby tam lidi chodili. No vždyť jsme si to mysleli, a šli jsme dolů do vsi zase podél plotu, já a dvě děti, a cestička byla posetá papíry, kterými si lidi utírají zadek. Měla jsem ošklivý pocit, že chodit kolem plotu milionářů pokakanou cestičkou je mým proletářským údělem. A pak mě ještě napadlo, že oproti časům feudalismu majitel tohoto moderního zámku - protože dům má takové rozměry - nemá žádné povinnosti k okolnímu kraji, není to jeho panství, lidé, kteří pro něj pracují, jsou najati odkudkoliv. Milionář sice zboural ohavnou péesáckou rotu, ale postavil místo ní něco podstatně lepšího? Zase plot, zase hlídači, zase elektrické signály. A vlastně ani nevím, na co mu takový dům je, daleko na Šumavě, v nepřístupném kraji, Bude tam pořádat výjezdní zasedání kapitánů průmyslu či tajné schůzky s ministry a lobbisty? Když píše na tabuli před obecním úřadem, že to je rodinný dům, což by o zámku před sto lety nikdo neřekl?

Je to zvláštní - sídla si samozřejmě milionáři stavět můžou, když na to mají, ale ve společnosti, která o sobě říká, že je demokratická a kde bychom si měli být rovni, se s tím vyjímají divně, povýšeně a nepřátelsky. Milionář si dle internetové informace hodlá na Modravu přihlásit trvalému bydliště, což obci má přinést vyšší příjmy z jeho daní. Kéž se tak stane - jinak totiž by tohle podivné sídlo zůstalo jenom dokladem současné doby stále se zvětšujících sociálních rozdílů a neohraničeného vlivu peněz.

Výlet