Milada Karasová: Dříve byly modelky víc ženské. Je škoda, že pokračuje trend vyzáblých žen
Milada Karasová patří k legendám českého modelingu, uspěla jako manekýna a později hledala nové tváře. Pro svět přehlídkových mol objevila třeba Evu Herzigovou, Simonu Krainovou nebo Terezu Maxovou.
„Dělat manekýnu mě bavilo od začátku, protože jsem byla na volné noze a mohla jezdit po přehlídkách. Oproti svým kamarádkám, které se musely někde nechat zaměstnat a musely být angažované třeba v ROH nebo ve straně, jsem vedla svobodný život. Svobodný život v nesvobodném světě.“
Začátky v modelingu
Fotografovat začala, když jí bylo šestnáct let. „K focení mě tehdy oslovil Milan Šára. Šel se představit mým rodičům a byl jim sympatický. Fotili jsme spolu asi do mých dvaceti. Pak jsem se vdala, narodila se mi dcera a potom mě Milan Šára pobídl, ať se přihlásím na konkurz UBOKu. Já se ho účastnila a vyhrála. V té době odcházela Ivana Zelníčková a oni potřebovali nahradit vysokou blondýnu. Spadla jsem do toho rovnýma nohama.“
Jednou z jejích prvních prací byla titulka časopisu Zdraví. Podle ní se ale životospráva tehdy neřešila tolik jako dnes. „Když někdo chtěl dělat modeling, tak samozřejmě musel dodržovat nějakou životosprávu. A co se týče hubnutí, tak jsme si třeba nechávaly přivézt nějaké prášky z Německa. Na prvním místě bylo ale sportování.“
„Vzpomínám si také, že jednou jsme s manželem vyjeli do Států a já se po měsíci vrátila o osm kilo tlustší. Měla jsem na sebe našitou kolekci a jen tři týdny na to, abych to shodila. Takže jsem jedla tvaroh a zkoušela různé preparáty, nakonec se to podařilo. V té době se ale vůbec nemluvilo o nějaké anorexii, ten trend byl totiž jiný, ženy byly ženštější.“
Trend vyzáblých žen
Že po molech chodí vyzáblé ženy, vnímá zejména jako problém návrhářů. „Myslím, že je to problém hlavně mužů návrhářů, kteří jsou homosexuálové. Oni mají rádi chlapecké štíhlé postavy, žádná prsa, žádný zadeček. Taky se na ně výborně šije a vypadá na nich všechno báječně. V jednu dobu jsem byla ráda, když se trochu změnil kurz, ale dnes vidím, že ten trend vyzáblých dívek jede dál. Je to škoda.“
Kariéru modelky ukončila ve 35 letech. Později začala sama vyhledávat nové tváře. „Navštěvovala jsem soutěže, kde se představovaly krásné dívky. Obíhala jsem plesy, taneční, diskotéky, kde byla velká koncentrace děvčat. Měla jsem výhodu, že jsem byla žena, tak mi většinou věřily. Ta důvěryhodnost tam byla velká.“
Podle ní pro modeling nestačí jen krása a dobré míry. „Je důležité mít charisma, z té dívky musí něco vyzařovat. Musí mít chuť to dělat, být do toho zapálená, musí být poplatná klientovi v tom dobrém slova smyslu, být disciplinovaná, poslušná, chytrá, ctižádostivá, umět jazyky. Občas jsem slyšela, když někdo říkal, že manekýny jsou blbky. Ale není to pravda. Většina mých dívek byly středoškolačky nebo vysokoškolačky. Když si vezmu Evu Herzigovou, tak ta sice školu nedodělala, ale mluví čtyřmi jazyky, orientuje se v právu. Život ji naučil.“
Dřina, která není vidět
Podle ní je práce modelky dřina, která není příliš vidět. „Když se něco fotí, vstává se třeba ve tři čtyři, aby se chytlo hezké světlo. Modelka taky musí mít pořád kvalitní pleť a vlasy, musí se o sebe starat. Nesmí flámovat, protože to potom je na obličeji vidět. Musí se umět postavit před foťák, vydat ze sebe radost nebo smutek, když je třeba. Těch aspektů je tam plno a opravdu to není jednoduchá práce.“
Sama teď hodně cestuje a k práci v modelingové branži se už vracet nechce. „Před dvanácti lety jsem agenturu prodala. A já mám tu vlastnost, že když něco opouštím, tak to opustím se vším všudy. Ráda se podívám na nějakou přehlídku, ale už bych se do branže nevrátila,“ dodává Milada Karasová v pořadu Alex a host.
Co se dozvěděla z rodinné kroniky? Jde její vnučka v jejích stopách? Co by dělala, kdyby nebyla modelkou? A jak se během let změnil modeling? Poslechněte si v pořadu Alex a host.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.