Májové alegorie

28. duben 2003

Všechny prvomájové zvyky jsou nám v těchto dnech připomínány, všechny historické souvislosti rovněž, všichni víme, že se probouzí příroda, že na jarní a letní chvíli usíná zima. Oslavy prvního májového dne se už před mnoha lety vrátily z kodrcání alegorických vozů do tradic přirozených připomínek zmlazení, ale nemohlo to jít a nikdy už to nepůjde zcela...

Uvědomil jsem si to v Rakousku, kam jsme o víkendu na pár hodin zajeli při návštěvě jižních Čech. Projížděli jsme mezi poli a políčky nepříliš obydlené části země v okolí Gmündu a Weitry. Jak jsou tyto polnosti ošetřeny hnojením nepoznám a nic také nevím o jejich výnosech. Ale co je vidět na první pohled, to jsou krásně ošetřené meze a remízky mezi těmi jednotlivými políčky. A záviděl jsem rakouským zajícům a koroptvím. Za sebe, protože alegorické rozorání našich mezí mi zrušilo na většinu života odpočívadla pro oči, za zajíce a ostatní zvířecí drobotinu, kterým ta lidská hloupost vzala také odpočívadla, ale dokonce bydlení a úkryt, soukromí na životy desítek generací. Meze rozorány, nastala bezmezná svoboda jedněch a bezmezné utlačování druhých. Meze, všechny meze lidské zpupnosti byly rozorány. Takový byl májový příběh kolektivizace, která spláchla vodu i klid z remízků a důstojnost a lásku k půdě do melioračních trubek. Rakouští i jiní zajíci vůbec netuší, jak těžké to měli kolektivní zajíci u nás. Že u nás vznikla a stále se mnohde drží pole tak veliká, že jejich čeští bratři nemají kam jinam porodit mláďata, než přímo doprostřed lánu, kde je pak rozmašíroval kombajn s vlajkou brigády socialistické práce stejně jistě, jako to udělá dnes bez vlajky.

myslivec a zajíc

Alegorické vozy byly pojízdným pranýřem; na jednom se celému městu vždycky ukázal nějaký jeden symbol krutosti imperialismu, třeba tlusťoch oblečený v americké vlajce, na dalším symbol kapitalismu, jiný tlusťoch v jiné vlajce a s měšcem peněz. Alegorické vozy byly ale i oslavnými pódii, na kterých se za jízdy odehrávalo hrdinství kolektivů a všech nás. Všichni beze jména, pojmenovány byly pouze kolektivy a brigády. Nikdy jsme na takový vůz slávy neposadili jednoho šikovného pekaře nebo švadlenu, jednoho řemeslníka, nebo inženýra, vědce už vůbec ne, ale nikdy, na žádném voze a v žádné vlajce, jsem neviděl tlusťocha-zajíce či lidstvu a komunismu nebezpečnou koroptev. Přesto to odskákali s námi a víc, řeknu vám.

Rozkvetlý keř magnolie

Před letošním prvním májem bychom proto mohli vzpomenout nejenom na všechny jarní lidské zvyky a obyčeje, na všechny kolektivní omezeností a režimní bezmezností utrápené lidi, ale také na všechnu tu k smrti utrápenou a k vyhynutí odsuzovanou zvěř. Proto si říkám, a naposledy jsem to v sobě zaslechl právě u těch rakouských zajíců, že bychom na ty naše mohli myslet v souvislostech nejenom čokoládově velikonočních. Člověk se zbavil alegorických nesmyslů, zvěř v nich často stále trpí. Lidská hloupost ublížila bezmezností, stejně velkou bezmezností by se teď člověk měl prezentovat v ochraně těch malých. Alegorie je dobrým májovým zvykem; chci povědět, že do evropských polností jdeme i se svými zajíci.

Spustit audio