Lidská solidarita

25. listopad 2009

Jednou z oblastí života společnosti, kterou pád socialismu před 20 lety umožnil, byla charitativní činnost. Někteří se jí věnovali i v dobách totality, po Sametové revoluci ale mohli naplno rozvinout svoji potřebu pečovat o jiné lidi. Jednu takovou významnou plzeňskou osobnost připomene Jana Kořínková:

V pondělí nemůžu, to jdu do bezbariérového domu v Kaznějovské ulici, v úterý do stacionáře, ve středu do věznice, ve čtvrtek máme schůzku k Tříkrálové sbírce, v pátek jedu....no přece jen bude nejlepší to úterý poledne, přemýšlela nahlas zástupkyně ředitele Městské charity Plzeň Anna Srbová, když jsem si s ní domlouvala schůzku. K tomu si připočítejte její každodenní činnost koordinátorky dobrovolné činnosti.

A pětkrát v týdnu, i o Štědrý den, pozdě večer ukládá ke spaní starou, bezmocnou paní, která by jinak, nebýt jí a ošetřovatelek charitní služby, byla vytržená z domácího prostředí a musela by ležet v nemocnici. Jakápak Anna, řeknete jistě všichni, kdo ji znáte, Andulka! A já s vámi od srdce souhlasím.

Tak tedy jsme se setkaly v úterý, krátce po tom, co převzala Historickou pečeť města Plzně, významné ocenění, které uděluje primátor za zásluhy o rozvoj, propagaci či zvýšení prestiže naší metropole. A zatímco jsem na ni čekala v jedné restauraci, kam přiletěla jako vítr, vzpomínala jsem si na dnes už dávná setkání v malinké kanceláři konstrukce elektrických lokomotiv plzeňské Škodovky, kde po léta pracovala. Kralovala tam jako spolehlivá a nenahraditelná sekretářka, zavalená papíry za svým psacím strojem, brala jeden telefon za druhým a ještě stačila prohodit pár milých slov s každým, kdo alespoň nakoukl dovnitř. A mnozí věděli, že kromě toho, že se sama stará o svého syna, řadě lidí pomáhá a hraje na varhany v kostele. Nad svými starostmi si nikdy nestýskala, ale na nějakou mou zcela jistě banální bolístku říkávala "To víš, holka, vždyť ono zas bude líp."

hospic

Stará se o nějakou hraběnku, říkali mi její spolupracovníci takřka šeptem, charita se tenkrát nenosila. Dnes se dozvídám, že ona stará paní šlechtický titul neměla, ale Andulka jí, protože měla věru panské chování, říkala grófka - byla to bezmála osmdesátiletá dáma ze Slovenska, která se v pozdním věku provdala za jednoho starého vynálezce z Lokomotivky. Když zemřel, koho jiného měla zavolat, než Andulku, která jak věděla, se umí o všechno postarat? Tenkrát nebyla žádná ošetřovatelská a pečovatelská služba, nikdo starouškům nevozil obědy. Stejně tak se Andulka starala o strýce svého bývalého manžela, který kvůli těžké cukrovce přišel o jednu nohu. Směje se, když vypráví, jak mu nosila kastrůlky, skládala uhlí a lidi z okolí se jí vysmívali, aby pak přišla k nim, když má takový fortel.

V převratných měsících před dvaceti lety jsme se trochu ztratily, o to větší radost jsem pak měla, když jsem se po čase dozvěděla, že se stala ředitelkou Městské charity Plzeň, instituce, která tu do té doby samozřejmě neexistovala. Působit začaly první pečovatelky, nejdříve akreditované v Praze, pak absolventky plzeňských kurzů. Prvních deset míst pro bezdomovce vzniklo v tak zvaném Domečku vedle Františkánského kláštera, ten pak po čase nahradil Domov svatého Františka. Charitní ošetřovatelská služba se v roce 97 rozšířila i o stacionáře. Tehdy Andulka prohlásila, že šéfovat takové velké organizaci už pro ni není a stala se zástupkyní ředitele. Že by ale v tempu zvolnila, to nehrozí.

Teď, když nastává advent, má ještě víc napilno. Třetí adventní sobotu a neděli jako vždy organizuje předvánoční sbírku pro klienty charity, na Štědrý den pak jejím přičiněním na plzeňském biskupství probíhá každoročně akce pro ty, kteří by v tento vánoční čas zůstali sami. Scházejí se tu mladí, staří, věřící, nevěřící, pohoštění se nikdy nekupuje , protože každý přinese něco dobrého na zub.

Vánoční charita

Tak jako kdysi otevírali dveře ti kolegové z "Lokomotivky", kteří potřebovali úsměv a hřejivé slovo, tak teď přicházejí do její kanceláře v Domově svatého Františka klienti z místních ubytoven. Pro radu, pro pomoc a nebo i na kus řeči. Andulku nejvíc těší, když se odlepí ode dna, kam hrou osudu spadli. Této místnosti říkají Kamrlík naděje. Zlobí ji reklamy na nejrůznější nabídky finančních půjček. Ví, jak dopadnou lidé, kteří nejsou schopni domyslet, co se stane, když na splácení nebudou mít peníze. A přiznává, že by uvítala, kdyby se místo čtyř ohňostrojů v Plzni konaly jen tři a peníze by město dalo na sociální účely.

"Andulko, kde bereš tu sílu?", vyzvídám. " Ale vždyť těm lidem jen nesloužíš, oni dávají sílu zas tobě a já se cítím velmi obdarovaná, říkává. "Člověk by si měl uvědomit, že jsou kolem nás věci, které se nepovedly, ale že se také hodně podařilo!"

autor: Jana Kořínková
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.