Jsou Češi tolerantní?

Jejími kořeny jsou zcela neoddiskutovatelně špatné zkušenosti, předsudky a neznalost. Spousta lidí, kteří například odmítají vůbec hovořit o homosexuálech a jejich starostech, má docela určitě mezi svými známými někoho s touto orientací ? jen o tom vůbec neví. Špatné zkušenosti zase hrají roli v případě nesnášenlivosti rasové ? pokud vás v dětském věku přepadla skupinka tmavších dětí, asi jen těžko budete po zbytek života hledat kladný vztah k romskému etniku. Prostě se budete bát. Z neznalosti zase diskriminujeme třeba zdravotně postižené ? když stavíme schody bez výtahů, skleněné dveře neoznačujeme bílými a žlutými pruhy nebo nemáme městskou hromadnou dopravu vybavenou hlasovými informacemi.

Romové|foto:Eva Kačánová

Rasismus a xenofobie - to jsou věci, o nichž se stále hovoří. Poukazuje se na nejrůznější projevy národnostní nesnášenlivosti, na napjaté vztahy mezi Čechy a Romy, na trestné činy páchané na lidech tmavší pleti. Ale rozhodně nelze generalizovat. Černošský student Gilbert Unžo se s projevy rasismu u nás nesetkává. Naopak."Když je vedle mě v metru místo, přisednou si, zeptají se, odkud jsem a jak se mi tu líbí. S rasismem jsem se ještě nesetkal." Záporné osobní zkušenosti nemá ani gymnazista, Rom Vladimír Červeňák:"Možná je to tím, že jsem světlejší. I když na základní škole mi spolužáci nadávali do cigánů. Ale moji kamarádi se s rasismem setkávají."

S lidmi, kteří přišli do střední Evropy z jiných koutů světa, se tedy zvolna učíme žít. Je to proces oboustranného zvykání si. Asimilace samozřejmě nepřipadá v úvahu. Stejně tak ale nemohou příchozí počítat s tím, že udělají z našich zeměpisných šířek ty své.

Lidé všech barev

Zdravotně postižení lidé byli po dlouhá desetiletí od zdravé společnosti oddělení. Jejich integrace proto probíhá s různou rychlostí a jsou i různě přijímáni. Například v jedné základní škole v Rokycanech spolu se zdravými dětmi chodí i dva vážně postižení chlapci.

Martin Schlossar a Michal Dušek jsou žáky 3. třídy. U obou byla diagnostikována kvadruparetická dyskineze - Michal se pohybuje s oporou francouzských holí a potřebuje více pozornosti učitelky. Martinovo postižení je ještě vážnější - nemluví, pohybuje se na vozíku a věnuje se mu osobní asistent Alois Hájek. Podle něj je pro Martina pobyt mezi zdravými dětmi velmi přínosný: "Učí se s nimi komunikovat, seznamuje se s normálním světem, který by mu byl někde v ústavu odepřen."

Učit ve třídě, kde jsou vedle pětadvaceti zdravých dětí i dva postižení kluci, není určitě jednoduché. Třídní učitelka Jana Štercliová si to ale pochvaluje: "Práce v téhle třídě mě obohacuje. A děti taky. Už se na zdravotně postižené nedívají jako na něco výjimečného." A co na to Martinovi a Michalovi spolužáci? Jaké to pro ně je, být ve třídě s postiženými kluky? Normální. Hrají si s nimi o přestávce i když samozřejmě, že ne na honěnou nebo na schovávanou. Takové hraní je jiné, jde spíš o péči a pomoc.

A to je příběh, z něhož by si měli vzít příklad všichni, kteří mají potíže srovnat se s jakoukoli jinakostí ve svém okolí. A těm, kteří se s jinakostí vyrovnávají naopak jejím vypichováním v kladném smyslu, ještě prozradím jednu historku, kterou mi vyprávěl jeden židovský známý: křesťanský dirigent se chlubil židovskému kolegovi: u mne v orchestru neexistuje diskriminace ? mám třetinu muzikantů židů! Ten židovský povídá: já to nezjišťuju, mě zajímá, jak kdo hraje!