Jiří Stočes: Letní historka k počátku školního roku
Školní rok začíná. Historik a vysokoškolský pedagog Jiří Stočes školáky obhajuje, byť třeba občas zlobí. Podle něj mohou mít i tak školu rádi. A svoje tvrzení dokládá příspěvkem s názvem "Letní historka k počátku školního roku".
Někdy v půlce srpna jsme se s naším dvouletým synem vypravili na výlet na hrad Velhartice. V lokálce z Klatov jsme usedli poblíž skupinky tří chlapců ve věku zhruba deseti let a chtě nechtě jsme tak vyslechli jejich hovor. Tedy vlastně jen útržky hovoru. Renovovaný motorák byl totiž vybaven toaletami, které se obsluhují pomocí tlačítek a splachovací metoda výklopky a lenivého vodopádu je zde nahrazena revolučním (a především vtipným) výcucem. Náš syn již při nástupu do těchto vlaků hlásí, že jeho močový měchýř je zcela přeplněn a i onoho srpnového dopoledne nás donutil onu místnůstku navštívit během půlhodinové cesty nejméně třikrát. Maně si vždy vzpomenu na celou škálu variant vtipu o Hurvínkovi a záchodě na tlačítka, na kterém jsme my, Husákovy děti vyrostly. Po něčem takovém jsme asi už tehdy podvědomě toužili, takže syna v jeho nadšení pro vlakové toalety, které jsou navíc oproti klasickým vlakům výrazně čistější, nijak neomezuji.
Ale zpátky k rozhovoru oněch tří chlapců. Hádejte, co celou cestu probírali - školu! Zaregistroval jsem historku o tom, jak se jednomu z nich podařilo získat jeden den poznámku z každého předmětu. Dále si pamatuji rozhořčení nad tím, že na všechny mimoškolní akce se jelo ve starém autobusu, pouze do Německa objednala škola nový. Zaujala mě také bouřlivá diskuse o tom, zda je v autobuse lépe sedět úplně vepředu a vidět tak bezvadně na silnici jako řidič, nebo naopak vzadu, protože tam se dá lépe zlobit. Pak si ještě maně vybavuji líčení o tom, co kdo provedl s jakýmsi zákuskem, který dostali žáci patrně jako dezert k obědu, ale to zde raději reprodukovat nebudu. A také se kuly plány na další školní rok, zejména bylo třeba zajistit hned první den strategicky výhodná místa v lavicích.
Někdo si možná povzdechne, jací chudáci musí být jejich učitelé a zejména učitelky. Ano, páni kluci patrně o nějaké nové vědomosti příliš nestojí. Ale co nelze zpochybnit, ačkoli možná by se tomu sami bránili - do své školy chodí ti kluci rádi, ba co víc, oni se do ní těší! Jinak by o ní přeci v půli srpna vůbec nemluvili, a když, tak s nářky a nadávkami! Oni však tu školu prostě berou za svou, je jejich přirozeným sociálním prostředím, kde se cítí bezpečně, kde mohou realizovat svoje nápady. To přece vůbec není málo! A jen tak mimochodem, učitelé byli v jejich vyprávění sice nejednou obětí nejrůznějších lumpáren, jakýmsi soupeřem, nad nímž je třeba vyzrát, ale za celou cestu se ani o jednom z vyučujících nezmínili nijak hanlivě.
Největší šok přišel na závěr. Dva kluci vystoupili v Běšinech, třetí pak s námi v Nemilkově. Mimochodem ten, který měl předtím ty nejsilnější řeči. Nejenom, že nám otevřel dveře vagónu (to by se ještě dalo vysvětlit již zmíněným nadšením kluků pro tlačítka všeho druhu), ale také lehce stydlivě nabízel pomoc s naším kočárkem.
Takže milí učitelé, není pochyb o tom, že vás čeká zase jeden zatraceně perný školní rok. Ale věřte, že i když to kolikrát tak vůbec vypadá, Vaše práce marná rozhodně není! Ti kluci jsou toho důkazem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
