Jedno se říká vestoje, jedno vsedě...

Také jste si toho všimli? Když takový český politik stojí za řečnickým pultem, vyryl by posluchač jeho zlatá slova na věčnou paměť do kamenné desky. Zní ušlechtilostí, promyšleností a úctou k lidem. Ale když si pak sedne, uvolní se, a zíráte na jeho činy, jako by šlo o někoho úplně jiného. Tak se nám stále častěji připomíná latinské přísloví: jedno se říká vestoje, jedno vsedě. Inu, "jazyk je skřínka Pandořina", říkával milovník češtiny Pavel Eisner, "napěchovaná dary dobrými i nedobrými. Umožňuje myslit i nemyslit, hořet ohnivým keřem ducha i blbnout." Jak je to výstižné! Zrychlil se život, tím pádem i mluva, a obojí prý z nějakého důvodu zhrublo. Nezdá se mi, že by v téhle věci hrálo hlavní roli tempo. Já myslím, že je vina v lidské povaze, výchově a charakteru. Jak říká jedno z indických přísloví: pokrop česnek růžovou vodou, jako růže vonět nebude. Řídit se dobrým příkladem, to stojí leckdy i námahu a sebeovládání, kdežto zákeřné bacily se šíří nenápadně a rychle jako infekce. Slovy, vztahy i skutky. Neúcta prolíná najednou vším. Už se stírá i opatrnost kde, jak a k čemu se kdo vyslovuje. Od písniček o lásce, přes články v novinách, pitvoření herců, až po řecko-římský zápas o větší vliv v politických stranách. Textařka Gábina Osvaldová nás s Lucií Bílou téměř denně oblažují vysvětlením, že zpěvačka kvůli lásce nechce řvát jako husa pitomá... A s úžasem můžete vyslechnout i oficielní sdělení ředitele Národní knihovny Vlastimila Ježka, který v rozčilení nad průtahy s návrhem stavby podle Kaplického projektu říká: "Bojím se, že pan architekt řekne - už mi polibte šos, já se na vás vykašlu!" Nu a posloucháte-li pozorně televizní debatu o možnosti přidat důchodcům, vypadne zničeho nic z moderátora kultivovaná otázka: "A jakou to udělá paseku ve státním rozpočtu?" Ale ve veřejném životě nastavuje slovník premiéra i ministra vnitra laťku notně vysoko. Že se Strana zelených, která slibovala vnést do politiky vyšší kulturu, slušnost a chladnou hlavu, také topí v marastu vulgárních výrazů, které vyšly na veřejnost, už se nikdo ani nediví. Najednou má tak často ve slovníku jazykové jadrnosti jako prasata, krysy a krávy, ačkoliv vůbec nejde o přírodu či přímo o ekologii.

rozhovor|foto:Jan Rosenauer

Jenomže nejde jen o slova. Slušnost musí být opravdu velmi stará dáma, tu a tam někdo dává najevo, jak si jí váží, ale vůbec nikdo ji nechce. Všechno kolem nás se šlechtí, zdokonaluje, jen lidé asi ne. Kupodivu ani vysokoškolské vzdělání jako by s kulturností člověka nesouviselo. A hlavně nikdy neříkejte, že někoho znáte, dokud jste s ním nesoupeřili o vliv ve vlastní politické straně! V tomhle souboji se často v honbě za originalitou dohoní hulvátství první kategorie. Ale nade vším trčí drzost mít lidi za hlupáky. Kolikrát ještě bude Jiří Čunek vysvětlovat, že ministru Schwarzenbergovi řekl o všech svých příjmech, tak co by chtěl víc? Copak Čunek může za to, že to někdo nechápe a nechápe? Jeho věc je už přece právně vyřízena, zbývá ještě přimáčknout hlavní svědkyni, není-liž pravda? To je také už prastará moudrost: drzé čelo lepší než poplužní dvůr. Kolikrát ještě bude mluvčí ministra zdravotnictví Cikrt varovat před dílčími změnami v poplatcích u lékařů, protože to podle něho umožní "zrušit to nakonec celé..." Také pravda, když začne vítr, očekávej vlny! Kolikrát ještě bude Martin Bursík vysvětlovat, že jeho reakce na omluvu nepřítomnosti poslankyně Zubové se jí nijak netýkala a vůbec - nestačí ta letmá omluva? Kolikrát se ho má poslankyně Jacques ještě zastávat! Škodolibě se mi dere na jazyk indické přísloví, blízké jejich slovníku: když kůň se s krávou shodnou v přípřeži, na muldách v dlažbě málo záleží.

jednání Poslanecké sněmovny|foto: Česká televize

Je to prostě tak: pudy jsou člověku vrozeny, umění žít ve společnosti se každý musí učit. A moudrý pan Karel Čapek věděl, že to není jen tak, že "ctnost, ponechána sobě samotné, je podivuhodně nepraktická." Čím to je, že já pořád věřím v ty nepraktické a slušné lidi. I v to, že rozeznávají, kdo jedno říká vestoje a jedno vsedě a přijde den, kdy s tím něco udělají.