Jaroslav Vrchlický: Fixní idea. Příběh o lásce k ženě i k mateřštině čte Oldřich Kaiser

Italské reálie poznal Jaroslav Vrchlický osobně v polovině 70. let 19. století, když více než rok působil jako tajemník a vychovatel synů hraběcí rodiny Montecuccoli-Laderchi nejprve v Meranu, později v Livornu.

Dílo Jaroslava Vrchlického (1853-1912), jednoho z nejplodnějších a nejvšestrannějších českých spisovatelů, čítá okolo 270 svazků, z toho je přes osmdesát básnických sbírek a na padesát divadelních her. Okrajově psal spisovatel, který byl v letech 1904–1909 a 1911 a 1912 nominován na Nobelovu cenu za literaturu, také prózu, především povídky.

V roce 1886 vychází první soubor jeho povídek pod názvem Povídky ironické a sentimentální. Kritikům se příliš nezamlouval, v jedné z kritik se můžeme dočíst, že některé z textů v této sbírce se „vymykají vůbec uveřejnění.“ O rok později vyšel povídkový soubor s názvem Barevné střepy a v roce 1892 soubor Nové barevné střepy. Recenzentům se texty uveřejněné v těchto sbírkách líbily o něco víc. „Od povídek ironických a sentimentálních i od dřívějších Barevných střepů jsou tyto Nové barevné střepy pokrokem k lepšímu. Pěkné zajímavé předměty, jemné zpracování, elegantní forma a jakýsi mravní cit, s nímž se může každý smířiti, dodává sbírce rozhodné ceny.“