Emancipace a jesle

"Dostupnost jeslí a školek je základním předpokladem pro zrovnoprávnění žen a mužů na pracovním trhu," prohlásila členka evropského parlamentu Zita Gurmaiová. A dánský poslanec Paul Rasmussen k tomu dodal: "Chce snad pravice dovolit konzervativním státům, aby nutily ženy k návratu k plotně?" Tím konzervativním státem je v tomto případě naše republika, jelikož není nadšena představou, že by opět každé třetí batole mělo chodit do jeslí. Na rozdíl od mnoha jiných zemí, my už jsme si to totiž vyzkoušeli.

Od ledna se na toto téma slabounce rozhořela diskuse. Většinou je vedena ve stranickém tónu. Navíc její účastníci často nerozlišují mezi jeslemi a mateřskou školou, což je chyba. Mateřské školy jsou důležité, podporují přirozený rozvoj dítěte a měly by být dostupné pro každou rodinu. O jeslích se to říci nedá. Ty jsou nedokonalou náhražkou matky v době, kdy ji dítě nejvíce potřebuje. Je otázka, zda právě k tomu měla dospět ženská emancipace.

Maminka s dvojčaty

Na začátku se feministické hnutí dětmi nezabývalo. Jeho cílem bylo dokázat, že žena je schopna počínat si stejně samostatně a zodpovědně jako muž. A to byl náročný úkol. Ještě v první polovině 19. století žily evropské ženy způsobem, jaký se dosud uchoval např. v Saudské Arábii. Nesměly na ulici bez doprovodu, nesměly mluvit s cizími muži, nesměly studovat, nesměly rozhodovat o svém manželství. V 19. století však Evropa prožívala nejen prudký rozmach vědy a techniky, ale i názorů na důstojnost jednotlivce a lidská práva. U nás se boje za zlepšení situace žen ujaly spisovatelky, hlavně Eliška Krásnohorská a Karolina Světlá. Dneska si sotva umíme představit, s čím vším zápasily. Když třeba Časopis českého muzea uveřejnil stať Elišky Krásnohorské: "Obraz novějšího básnictví českého," neváhal František Ladislav Rieger svolat mimořádné zasedání redakční rady. Vzešel z něho závěr, že pro příště je nepřípustné, aby do vědeckého časopisu přispívaly paničky nebo slečinky. Po založení dívčího gymnázia Minerva oznámil Jakub Arbes, že obě autorky jsou zkázou české budoucnosti, a když je měl potkat, přecházel na druhou stranu ulice. Přesto se ale postupně dařilo odstranit především žalostné postavení neprovdaných žen. Roku 1871 byl založen Ženský výrobní spolek český, kde se dívky učily různým dovednostem, aby se mohly uplatnit v zaměstnání. Roku 1890 se podařilo otevřít Minervu, která byla prvním dívčím gymnáziem v habsburské monarchii. Současně vznikla i Průmyslová obchodní škola pro ženy. Neprovdané ženy měly konečně možnost se samy uživit a vést důstojnější život.

Situaci matek průkopnice feminismu neřešily. Matky měly své respektované poslání a v ponížení nežily. Pojem seberealizace v dnešním slova smyslu tehdejší doba ještě neznala. Při zachování svobodného demokratického vývoje by jistě přišly na řadu i matky se svými problémy. Jejich řešení je složitější, protože moderní žena nechce ztratit svou profesi, ani nechce odstrkovat svoje děti. Jenomže pojem demokratických svobod se u nás zvrátil po 2. světové válce. Ve jménu emancipace a pokroku byly platy mužů sníženy tak, že s bídou stačily rodinám na nákup potravin. Ženy byly nemilosrdně zapojeny do výrobního procesu a děti odklizeny do kolektivních zařízení. V 50. letech trvala pracovní doba 9 hodin denně a povinné schůze se svolávaly až po skončení směny. Zaměstnané matky se ocitaly v strašlivé tísni, ale jediné, co jim stát uměl nabídnout byly týdenní jesle a potratový zákon.

Maminka s dítětem

Jesle byla skvělá hygienická zařízení s odborným personálem, kde se batolatům dostávalo všeho, co potřebovala k fyzickému blahu. Přesto se děti chovaly nevděčně: brečely a stonaly. Málokdy se čeští kojenci tolik naplakali jako v oněch dobách radostného budování.

Když jsem do jeslí poprvé přinesla svého ročního syna, nevzpíral se v cizí náruči, nevřískal, nenatahoval ke mně ručičky. Byl důvěřivý, ale poté co mě ztratil z očí, dostal 40 stupňů horečky. Byl to jeho projev zoufalství. Moje děti byly chtěné a milované, ale když jsem je cpala do jeslí, připadala jsem si jako jejich hlavní škůdce. Nikdy jsem to svému státu neodpustila.

Už v 50. letech začaly vycházet knihy o psychické deprivaci v dětství, ale politiky nezajímaly. Některé hlasy praví, že raný děs z pocitu odmrštění ovlivňuje dospělou populaci dodnes.

Současný svět se samozřejmě od 50. a 60. let minulého století liší. V mnohém je pokročilejší, leccos se naučil a stojí před novými problémy. V některý momentech se ale vrací i ke starým omylům. Asi bychom měli o svých zkušenostech víc mluvit, protože v ideologických sporech politiků dětský hlas opět zaniká. Potřeby dětí však musí dospělí hájit a každá normální matka odmítá pro sebe svobodu za cenu úzkosti a psychického strádání dítěte. Avšak nejenom matkám, nýbrž celé společnosti by mělo záležet na tom, aby její mláďata vyrůstala v lásce a v jistotě, že mohou důvěřovat světu.