Děti jsou na prvním místě

V pořadu Českého rozhlasu Plzeň Co vás zajímá se u diskuze na hodně emotivní téma - péče o děti, vliv a role státu – setkali psycholog a soudní znalec v oboru psychologie Jiří Jelen, zakladatel projektu a portálu Střídavka.cz a předseda Mezinárodního institutu pro rodinu a dítě Aleš Hodina a Ester Kaplánková ze sdružení Jeden domov.

Nejlepším zájmem každého dítěte je bezpochyby úplná rodina. Ale rozvodům a rozchodům se někdy ani při nejlepší vůli zabránit prostě nedá. Rozvod zasáhne do životů celé rodiny, ale nejvíce jím jistě trpí děti. První, co dítě při rozvodu zajímá, je to, jak se to bude týkat jeho, co se právě v jeho životě změní. A má z toho strach. Děti potřebují oba rodiče, ale nepotřebují střídavou péči za každou cenu!Ester Kaplánková z občanského sdružení Jeden domov. Sdružení mimo jiné vybralo ve sbírce přes půl milionu korun na zaplacení právní pomoci pro Evu Michalákovou v Norsku.

Prvotním impulsem k pořadu byl příběh Soni Szwajnochové, který vzbudil řadu reakcí. Pozitivních i negativních. Ale hlavně otázek. Svědectví matky, která se cítí být zahnaná do kouta mašinérií preventivní státní ochrany dětí prostřednictvím orgánů sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Ty jsou ze zákona povinny jednat vždy v zájmu dětí. Bohužel v jejím případě, jak tvrdí, jí OSPOD prostřednictvím soudu znemožňuje se s dětmi setkávat jen na základě podle ní křivého obvinění.

Soud o děti pokračuje. V pořadu jsme se proto zaměřili na problematiku péče o děti a role a funkce jednotlivých institucí včetně státu v obecné rovině. Jasný názor na věc má Aleš hodinu – propagátor střídavé péče. Pro ní je při určování rolí rozvedených rodičů pokud možno vždy. Dítě má právo na oba rodiče.

Čtěte také

Ester Kaplánková z občanského sdružení Jeden domov je, jak už název napovídá, pro opačnou variantu řešení sporů o děti. Ne za každou cenu a pro možné překážky a úskalí trvat na střídavé péči o děti. V pohledu na věc a hlavně v nalezení univerzálního řešení, které by bylo nejvhodnější pro dítě samotné, se ani během diskuzního pořadu shodu nalézt nepodařilo. Chvílemi to ve studiu vypadalo jako při hádce dvou kdysi sobě blízkých, ale dnes znepřátelených rodičů.

Podobné problémy, jako má paní Michaláková v Norsku, má i řada rodičů v České republice. Netýká se to jen odebrání dětí z úplných rodin, ale mnohem častější je přetržení rodinné vazby mezi dítětem a jedním z rodičů v případě rozvodu. Takoví rodiče jsou na tom pak stejně jako paní Michaláková. Rodiče by se měli proti takovému postupu státu a jeho institucí bránit a hledat pomoc u nestátních sdružení, třeba na našich stránkách.Aleš Hodina, předseda Mezinárodního institutu pro rodinu a dítě. Šéfredaktor portálu Střídavka.cz a dalších prorodinných webů ze skupiny rodič.eu.

„Když se dva hádají, třetí se směje“

Tím pomyslným třetím, kdo se směje, když se dva hádají, byl psycholog Jiří Jelen, který má za sebou více než čtyřicetiletou praxi mimo jiné coby soudní znalec v oboru psychologie. Do té doby nesmiřitelné rivaly – Aleše Hodinu a Ester Kaplánkovou, ale spojilo jeho v dobře míněné a ze zkušeností vycházející nadsázce míněné konstatování, že by vzhledem k tomu, jak se mnohdy dramatické soudní spory o děti vedou dlouho, bylo vhodné umístit je do doby rozhodnutí soudu v nějakém státním zařízení k tomu určenému.

Aleš Hodina i Ester Kaplánková ztichli a nevěřícně hleděli na psychologa, zda svoje slova mínil vážně. Tím bychom totiž podle nich šli přesně cestou norských úřadů, které mají svrchovanou pravomoc nadřazenou rodičovským právům. Mimo jiné právě odebírat děti „do vyřešení sporů mezi rodiči“.

Když se dva nedohodnou, je to vždycky potíž. Dohoda obou rodičů je pro dítě tím nejlepším řešením, když už se vztah rozpadl. Nalézt univerzální řešení, podle kterého by soudy rozhodovaly ve sporech o děti jako podle nějakého manuálu, bohužel není možné. Každý vztah i každý spor je jiný. Co je alarmující je agresivita partnerů, která v posledních letech stoupá. PhDr. Jiří Jelen, psycholog, soudní znalec

Kde je pravda a co je pro děti nejlepší? Jako je každý člověk jiný, i každá rodina, každá maminka i tatínek i jejich potomek, je jiný. Má svoje potřeby, svoje přání. A každý potřebuje nebo snese něco jiného. Když se přidají emoce, těžko hledat vhodného rozhodčího sporu.

Má by to být stát? Mnohým se to nelíbí

Jak ve svém blogu upozorňuje Soňa Svobodová, nejde už o pouhou vzdálenou podobnost mezi chováním norských a českých sociálních úřadů, o kterých se česká veřejnost dozvěděla díky kauze rodiny Michalákových, ale přímo o záměr Ministerstva práce a sociálních věcí ČR.

Uvidíme, zda se proroctví kritiků sociálního systému, ať už našeho nebo toho v Norsku, a nářky zoufalých rodičů potvrdí nebo skončí v propadlišti konspiračních teorií.