Co vlastně znamená slib...

Obecným přesvědčením v Česku je, že kdo se zajímá o politiku, musí být permanentně rozčilený. To, pravda, zdraví a pohodě neprospívá. A přímo to odporuje slibu naší vlády, že se bude starat, aby naše společnost byla zdravá a vzkvétající. Ale což kdybychom to pojali tak, že jde o výchovu! Ta přece reaguje na hříchy a prohřešky, v tomto případě na naši volbu a důvěru v politické strany a v ty, kteří zasedli ve sněmovně, senátu a ve vládě. Protože jsme asi něco udělali špatně, pro důrazné poučení mohou být zásahy té výchovy leckdy rozčilující a třeba i tvrdé. Poslední dny nás nutí zamýšlet se nad tím, co vlastně znamená takový slib. Už dávno to není něco tutového, jasného, neměnného a závazného. Kde jsou ty časy! V moderní době jsou sliby elastické, podmíněné, instantní, porcované, vakuované a se lhůtou spotřeby, a také symbolické, rutinní i rituální. Právě teď jsme takových zažili přehlídku.

Jak řekl trefně náš bývalý rozhlasový kolega komentátor Jiří Hanák, naše vláda je za své činy trestána permanentně zaníceným slepým střevem, tedy stranou se jménem Věci veřejné. Ta se už několikrát pokusila tvářit jako obhájce pravdy, logiky a spravedlnosti, jenomže vždycky zjistí, že najednou by jí koaliční boxování hodilo až přes provazy vládního ringu a v tomhle výhodném plácku přece musí vydržet co nejdéle! Řešením je tedy – slibování, ta nejsnadnější věc na světě. Věci veřejné slíbily, že nebudou rozporovat církevní restituce, když se peníze na ně nevezmou z částek, určených lidem, ale vzniknou potíráním byrokracie. Premiér Nečas slíbil,že lidí se církevní restituce nedotknou a zvlášť minou kapitoly véčkařských ministerstev školství a dopravy. Šéf strany Věci veřejné Radek John slíbil, že peníze a majetek, který církev dostane, neochudí zdravotnictví, důchody, ani sociální dávky, a vše se vyčaruje z rozpočtové kapitoly Všeobecná pokladní správa. Puncovaný obhájce pravdy senátor Čunek slíbil, že zprostředkuje další cenné sliby v církevních kruzích. Tak Dominik Duka na základě toho slíbil, že církev nebude nabytý majetek rozprodávat, jako se to stalo v Polsku a nebo ve Slovinsku, ale pilně na něm hospodařit. V lesích, statcích, nemocnicích a domovech stáří budou nadále pracovat ti, kdo tam pracují, jen se změní management. Odborníky za dvacet let už mají vytipované a dva týmy pracují na nejvhodnějším modelu správy. Dále slíbil, že hospodaření bude navíc jištěno dozorujícím Vatikánem. Jen správce financí Miroslav Kalousek udělal namísto slibu elegantní piruetu. „Já nikomu nemohu garantovat“, řekl, „že se tam či onde nebudou snižovat výdaje, je před námi doba úspor v objemu mnohem větším...“

Církevní restituce. Ilustrační foto|foto:Fotobanka stock.xchng

A tak nějak to jistě bude. I občan – laik – ví, že státní rozpočet je jeden a potřebné finance v něm se podle možnosti přesunují z jedné kapitoly do druhé. Církvím se vrátí 56 procent zabavených budov, pozemků a lesů z hodnoty majetku 134 miliard. Za to nevydané zaplatí stát během příštích 30 let 59 miliard, navýšených podle inflace. Ještě sedmnáct let bude z rozpočtu dotovat církvím platy zaměstnanců. Zatím nikdo nemá představu, jaké náklady si vyžádá zpracovávání tisíců požadavků farností, řádů, církví a náboženských společností, jak dlouho se potáhnou spory o majetek a jak si v budoucnu povedou budoucí velcí zaměstnavatelé. Stále se pracuje s čísly odhadu. Nikdo neví, jak je přesný. Ale pro uklidnění ještě jeden slib na závěr: Poslanec Věcí veřejných Vít Bárta slibuje, že jeho strana bude i nadále ve vládě dál sociální pojistkou. Nu co, uhnula teď z cesty spravedlnosti, protože ví, že je slepá. Ale příště, příště si už určitě dupne.