Černobílé slyšení
Černobílé slyšení. Černobílé slyšení je nesmyslem a správně má být vidění, říkáte si teď možná, ale já si myslím, že to souvisí velmi a černobílé vidění je až plodem, přerodem slyšeného... Tak začíná fejeton Jiřího Tomáše Blažka, jakási barevná etuda...
Většinu toho, co právě jako černobílé, ale třeba i růžové vidění nazýváme, napřed opravdu slyšíme. Zvuk vyjádřený a popsaný barvami. Také ale obsah informací tvárněný zkušeností a náladou, která je už ovšem zabarvená obsahem informací předešlých. Zase barva, že? Není to náhoda. Jako není a nemůže být náhodné, že se často a naprosto zaslouženě mluví o barvě hlasu, barvě tónů houslí a jiných nástrojů, celých orchestrů. Že tóny mají barvu je jisté, ale stejně tak jisté je to, že barvu mají i slova a pokaždé jinou. Myslím tím teď psaná slova, takže pochopitelně černá písmena na bílém papíře, ale to hned neznamená, že věty z nich jsou černobílé. Viníme autora, že on tak podle nás nějaký problém vidí, ale všechno psané je různěno především našimi vnitřními barvami, je barevné naší volbou. Celé romány vnímáme jako nějak a čímsi zabarvené příběhy. Myslím tím, že záleží na míře našeho citu, jak do duše to či ono necháme přijít oblečené.
Dle pravdy, že starší cembalo mělo klávesy černé tam, kde má klavír bílé a opačně, tedy více tmavého pesimismu dle tohoto výkladu, mohli bychom říci, že dnes je na světě veseleji. Pravděpodobnější ale bude to, že výrobci chtěli výtvarně jinak, možná optimističtěji vyhlížející nastroj; poetičtěji my pak můžeme říkat, že klavír má přesilu bílých kláves z nedostatku zkušeností, že je to jeho věkem. Ono ale má ty černé klávesy tak jak je má i včera vyrobené, takže úplně batolecí cembalo. Z toho by šlo zase dovodit, že jestliže ani velmi starý klavír své barevné položení už nemění, musí jít o záležitost typovou, neřku-li charakterní. Protože starý klavír odehrál vážné a smutné muziky daleko víc, než staré cembalo. Cembalo je vnímáno jako mnohem kudrlinkovanější nástroj, spíše jako specializovaný nosič zábavy a lehčích prožitků, doprovázeč tančících a korepetitor zamilovaných; zná všechny příběhy z parketů a z lóží a ví, jakou barvu má mít zvuk k těmhle příležitostem. Ale vezměme jen za další důkaz paradoxního kontrastu - veselé cembalo je černé, smutný klavír bílý. Právě touto větou podtrhuji nesmyslnost černobílého vidění, protože slyšení usvědčí první dojem. Klaviatura může být tmavá nebo světlá; záleží na prstech, jaké akordy zahrají.
Čímž jsme u konce, vysvětlení i důkazu staré pravdy, že nic není tak černé nebo bílé jak se zdá. Jen výjimečně hraje cembalista nebo klavírista výhradně jednobarevně, tedy tak, že by všemi deseti prsty stiskl bílé nebo černé. Téměř vždycky se mu do bílých vloží nějaká černá klávesa a opačně to platí také. V takto barevném akordu už poznáváme normální život, černobílými klapkami barevně hrané i slyšené příběhy. Barvoslepost nemá ani s klavírem, ani se slovy, ani s námi v tomto prolínání, nic společného. Cistoslepost by to byla. Chtěl jsem tímto černobílým cvičením připomenout to nebezpečí, že když něco cokoliv slyšíme a chceme slyšet černě, nakonec to černě i vidím a růžovou také tak. Málokdy to ale je úplně odděleno; slyšíme i vidíme ve složených akordech. Jako ze života? No právě...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
